Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 43

Krása New Yorku

Chodili po New Yorku celé hodiny; pohled se měnil každým krokem, jako by šli klikatým chodníkem v úchvatné horské krajině: uprostřed chodníku klečel mladík a modlil se, kus od něho, opřena o strom, dřímala krásná černoška, muž v černém obleku kráčel přes silnici a velikými gesty dirigoval neviditelný orchestr, v kašně tryskala voda a kolem ní seděli stavební dělníci a obědvali. Železné

žebříky šplhaly po fasádách ošklivých domů z červených cihel, ale domy byly tak ošklivé, že byly vlastně krásné, v jejich sousedství stál velký skleněný

mrakodrap a za ním jiný mrakodrap, na jehož střeše byl vystavěn malý arabský palác s věžičkami, galeriemi a zlacenými sloupy.

Vzpomněla si na své obrazy: také na nich se setkávaly věci, které k sobě nepatřily: staveniště hutí a za ním petrolejová lampa; anebo ještě jiná lampa, její starodávné stínidlo z malovaného skla je roztříštěno na malé střepiny, které se vznášejí nad pustou krajinou bažin.

Franz řekl: "Evropská krása měla vždycky intencionální ráz. Byl tu estický záměr a dlouhodobý plán, podle něhož člověk během celých desetiletí budoval gotickou katedrálu anebo renesanční město. Krása New Yorku má úplně jinou bázi. Je to neintencionální krása. Vznikla bez lidského úmyslu asi jako krápníková jeskyně. Tvary, samy o sobě ošklivé, se dostávají náhodou, bez plánu, do tak neuvěřitelných sousedství, že zazáří zázračnou poesií." Sabina řekla: "Neintencionální krása. Ano. Dalo by se také říci: krása jakožto omyl. Než krása zmizí úplně ze světa, bude ještě chvíli existovat jako omyl. Krása jako omyl je poslední fáze v dějinách krásy."

A vzpomněla si na svůj první zralý obraz; vznikl dík tomu, že j í na něj omylem skanula červená barva. Ano, její obrazy byly založeny na kráse omylu a New York byl tajnou a pravou vlastí jej ího malování.

Franz řekl: "Možná že neintencionální krása New Yorku je mnohem bohatší a pestřejší než příliš přísná a komponovaná krása lidského projektu. Ale není to už evropská krása. Je to cizí svět."

Cožpak je přece jen něco, o čem si myslí oba totéž? Ne. Je tu rozdíl. Cizota newyorské

krásy Sabinu strašlivě přitahuje. Franze fascinuje, ale i děsí; vzbuzuje v něm stesk po Evropě. Sabinina vlast

Sabina rozumí jeho nechuti k Americe. Franz je ztělesněním Evropy: jeho matka pocházela z Vídně, jeho otec byl Francouz, on sám je Švýcar. Franz se zase obdivuje Sabinině vlasti. Když mu vypráví o sobě a o svých přátelích z Čech, Franz slyší slova vězení, pronásledování, tanky v ulicích, emigrace, letáky, zakázaná literatura, zakázané výstavy, a cítí podivnou závist spojenou s nostalgií.

Svěřuje se Sabině: "Jednoho dne o mně napsal jeden filosof, že všechno, co říkám, jsou nedokazatelné spekulace a nazval mne 'Sokratem téměř