Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 45

"Ale vůbec ne!" hlaholila Marie-Claude, která byla ve vynikající formě: "zažila jsem těžkou havárii a bylo to nádherné! A nikde to nebylo krásněj ší než v nemocnici! Nemohla jsem vůbec spát a tak jsem nepřetržitě četla, ve dne i v noci."

Všichni se na ni dívali s údivem, který ji viditelně blažil. Ve Franzovi se mísil pocit nechuti (věděl, že po zmíněné havárii byla jeho žena velice deprimovaná a bez přestání si stěžovala) s jakýmsi obdivem (její schopnost přetvářet všechno, co zažila, svědčila o imponující vitalitě). Pokračovala: "Tam jsem začala dělit knihy na denní a noční. Opravdu, jsou knihy pro den a knihy, které můžete číst jen v noci."

Všichni dávali najevo obdivný údiv, jen sochař se držel za prst a měl svraštělou tvář dík nepříjemné vzpomínce.

Marie-Claude se na něho obrátila: "Do které skupiny bys zařadil Stendhala?" Sochař neposlouchal a pokrčil v rozpacích rameny. Výtvarný kritik, stojící vedle něho prohlásil, že Stendhal je podle něho denní četbou.

Marie-Claude vrtěla hlavou a pronesla hlaholivě: "Mýlíš se. Ne, ne, ne, mýlíš se! Stendhal je noční autor!"

Franz se zúčastňoval diskuse o nočním a denním umění se značnou roztržitostí, protože myslil jen na to, kdy se tu objeví Sabina. Přemýšleli oba mnoho dní, zda má či nemá přijmout pozvání na tento koktejl. Marie-Claude ho pořádala pro všechny malíře a sochaře, kteří kdy měli výstavu v její soukromé galerii. Od doby, kdy se seznámila s Franzem, Sabina se jeho ženě vyhýbala. Protože se však báli prozrazení, usoudili nakonec, že bude přirozenější a méně podezřelé, když přijde.

Díval se nenápadně směrem k předsíni a při té příležitosti si uvědomil, že na druhém konci salonu se ustavičně ozývá hlas jeho osmnáctileté dcery Marie-Anne. Odešel od skupiny, j íž vládla jeho žena, ke kroužku, jemuž dominovala jeho dcera. Někdo seděl v křesle, jiní stáli, Marie-Anne seděla na zemi. Franz si byl jist, že také Marie-Claude na opačné straně salonu si brzy sedne na koberec. Sednout si před hosty na zem bylo v té době gestem znamenajícím přirozenost, nenucenost, pokrokovost, družnost a pařížskost. Vášeň, s jakou si Marie-Anne sedala všude na zem, byla taková, že se Franz často obával, aby si nesedla na zem v obchodě, kam si chodila kupovat cigarety.

"Na čem teď pracujete, Alane?" zeptala se Marie-Anne muže, u jehož nohou seděla. Alan byl naivní poctivec a chtěl dceři majitelky galerie upřímně odpovědět. Začal j í vysvětlovat svůj nový způsob malování, který je spojením fotografie a olejomalby. Stačil říci asi tři věty, když Marie-Anne začala pískat. Malíř

mluvil pomalu a soustředěně, takže pískání neslyšel.

Franz zašeptal: "Můžeš mi říci, proč si pískáš?"

"Protože nejsem ráda, když se mluví o politice," odpověděla nahlas. Opravdu, dva muži stojící ve stejném kroužku, mluvili o nastávajících volbách ve Francii. Marie-Anne, která se cítila povinna řídit zábavu, se zeptala obou mužů, zda půjdou příští týden do divadla poslechnout si Rossiniho operu, kterou v Ženevě provede italský operní soubor. Malíř Alan hledal zatím stále přesněj ší a přesněj ší formulaci, aby vysvětlil svůj nový způsob malby a Franz se styděl za dceru. Aby ji umlčel, prohlásil, že se při operách nekonečně nudí.