Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 44

nepravděpododobným'. Cítil jsem se strašně ponížen a odpověděl jsem mu zuřivým tónem. Představ si! Tahle směšná epizoda byl největší konflikt, jaký jsem kdy zažil! Tam dosáhl můj život maxima svých dramatických možností! Žijeme oba dva v různých měřítcích. Vstoupila jsi do mého života jako Gulliver do říše trpaslíků."

Sabina protestuje. Říká, že konflikt, drama, tragédie neznamenají vůbec nic, žádnou hodnotu, nic, co by zasloužilo úcty či obdivu. To, co může každý závidět Franzovi, je práce, kterou mohl v klidu vykonat.

Franz vrtí hlavou: "Když je společnost bohatá, lidé nemusí pracovat rukama a věnují se duševní činnosti. Je čím dál více universit a čím dál více studentů. Aby mohli studenti absolvovat, musí si vymyslit témata diplomních prací. Témat je nekonečné množství, protože o všem na světě je možno napsat pojednání. Popsané listy papíru se vrší do archívů, které jsou smutnější než hřbitov, protože do nich nikdo nevstoupí ani na Svátek mrtvých. Kultura zaniká v množství

produkce, v lavině písmen, v šílenství kvantity. To je důvod, proč ti říkám, že jedna zakázaná kniha ve tvé bývalé vlasti znamená nekonečně víc než miliardy slov, které chrlí naše university."

Vtomto smyslu bychom mohli pochopit Franzovu slabost pro všechny revoluce. Sympatizoval kdysi s Kubou, potom s Čínou a když ho znechutila krutost jejich režimů, smířil se melancholicky s tím, že už mu zbývá jen to moře písmen, která

nic neváží a nejsou životem. Stal se profesorem v Ženevě (kde se žádné Manifestace nekonají) a v jakémsi odříkání (v samotě bez žen a bez průvodů) vydal se značným úspěchem několik vědeckých knih. Pak jednoho dne přišla Sabina jako zjevení; přišla ze země, kde už dávno žádné revoluční iluze nekvetly, ale kde zůstalo to, co na revolucích nejvíc obdivoval: život odehrávající se ve velkém měřítku rizika, odvahy a nebezpečí smrti. Sabina mu vrátila víru ve velikost lidského osudu. Byla o to krásnější, že za její postavou prosvítalo bolestné drama jej í země.

Jenomže Sabina to drama nemilovala. Slova vězení, pronásledování, zakázané knihy, okupace, tanky jsou pro ni ošklivá slova bez nejmenší romantické vůně. Jediné slovo, které se v ní ozývá sladce jako nostalgická vzpomínka na vlast je slovo hřbitov.

Hřbitov

Hřbitovy v Čechách se podobají zahradám. Hroby jsou přikryty trávníkem s barevnými květinami. Skromné pomníky se ztrácejí v zeleni listů. Když se setmí, je na hřbitově plno malých rozžatých svíček, takže se zdá, že mrtví pořádaj í

dětský bál. Ano, dětský bál, protože mrtví jsou nevinní jako děti. I když byl život plný krutostí, na hřbitovech vládl vždycky mír. I za války, za Hitlera, za Stalina, za všech okupací. Když j í bylo smutno, sedla do auta a jela daleko za Prahu procházet se na některý z venkovských hřbitovů, které měla ráda. Ty hřbitovy na pozadí modrých kopců byly krásné jak ukolébavka. Pro Franze byl hřbitov ošklivým skladištěm kostí a kamení.

—6. —"Nikdy bych nejel autem. Mám hrůzu z havárie! I když se člověk nezabije, musí to zanechat trauma na celý život!" řekl sochař a chytil se bezděčně za ukazováček, který si kdysi málem uřízl, když otesával dřevěnou sochu. Zachovali mu ho na ruce jen zázrakem.