Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 41
Милан Кундера
mluvili. Ostatně i prezident Novotný, který vládl v Čechách čtrnáct let až do roku 1968, měl přesně takové holičem nakulmované vlasy a ukazovák nejdelší ze všech obyvatel střední Evropy.
Když zasloužilý emigrant uslyšel z úst malířky, jejíž obrazy nikdy neviděl, že se podobá komunistickému prezidentovi Novotnému, zbrunátněl, zbledl, ještě
jednou zbrunátněl, ještě jednou zbledl, neřekl nic a odmlčel se. Všichni mlčeli spolu s ním, až se Sabina konečně zvedla a odešla.
Byla z toho nešťastná, ale už dole na chodníku ji napadlo: Proč by se vlastně měla stýkat s Čechy? Co ji s nimi spojuje? Krajina? Kdyby měl každý z nich říci, co si představuje pod jménem Čechy, obrazy, které by jim vystupovaly před očima by byly docela nestejnorodé a netvořily by žádnou jednotu. Anebo kultura? Ale co to je? Dvořák a Janáček?
Ano. Ale co když Čech nemá pro hudbu smysl? Podstata češství se rázem rozplyne.
Anebo velcí mužové? Jan Hus? Nikdo z tamtěch lidí nečetl ani řádku z jeho knih. Jediné, čemu byli s to svorně rozumět, byly plameny, sláva plamenů v nichž
uhořel jako kacíř na hranici, sláva popele, v který se proměnil, takže podstata češství, říká si Sabina, je pro ně právě jen popel, nic víc. Ty lidi spojuje jen jejich porážka a výčitky, které adresuj í jeden druhému.
Šla rychle ulicí. Víc než rozchod s emigranty ji teď rozrušily jej í myšlenky. Věděla, že jsou nespravedlivé. Mezi Čechy byli přece i jiní lidé než ten muž s dlouhým ukazovákem. Ticho rozpaků, které následovalo za jejími slovy, zdaleka neznamenalo, že by byli všichni proti ní. Spíš byli zmateni tou náhlou nenávistí, tím neporozuměním, jehož se tu v emigraci všichni stávaj í obětí. Proč
jí jich není spíš líto? Proč je nevidí jako dojemné a opuštěné?
My již víme, proč ne: Už když zradila otce, otevřel se před ní život jako dlouhá cesta zrad a každá nová zrada ji přitahovala jako neřest a jako vítězství. Nechce a nebude stát v řadě! Nebude stát v řadě pořád se stejnými lidmi a stejnými řečmi! Proto je tak rozrušena vlastní nespravedlivostí. To rozrušení
není nepříjemné, naopak, Sabina má pocit, jako by právě nad něčím zvítězila a někdo neviditelný j í za to tleskal.
Vzápětí za tím opojením se však ozvala úzkost: Někde ta cesta přece musí končit!
Jednou přece musí přestat zrazovat! Jednou se musí zastavit!
Byl večer a spěchala po nástupišti. Vlak do Amsterodamu byl přistaven. Hledala svůj vagón. Otevřela dveře kupé, k nimž ji dovedl laskavý průvodčí, a uviděla Franze sedět na rozestlaném lůžku. Vstal, aby ji přivítal, a ona ho objala a pokryla polibky.
Měla strašnou touhu mu říci jako nejbanálnější ze všech žen: Nepouštěj mne, drž mne u sebe, zkroť mne, zotroč mne, buď silný! Ale to byla slova, která nemohla a neuměla vyslovit.