Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 42

Když ho pustila z objetí, řekla jenom: "Jsem strašně ráda, že jsem s tebou." Při její zdrženlivé povaze to bylo nejvíc, co uměla říci.

—5. --Malý slovník nepochopených slov (pokračování)

Průvody

Lidé v Itálii nebo ve Francii to mají snadné. Když je rodiče nutí chodit do kostela, pomstí se jim tím, že vstoupí do strany (komunistické, maoistické, trockistické a pod.). Jenomže Sabinu otec posílal nejprve do kostela a pak ji on sám ze strachu nutil, aby chodila do komunistického Svazu mládeže. Když šla v průvodu na prvního máje, neuměla jít do rytmu, takže dívka, která šla za ní, ji okřikovala a schválně jí šlapala na paty. Když se zpívalo do pochodu, nikdy neznala text písní, a otvírala jen němě ústa. Ale její kolegyně si toho všimly a žalovaly na ni. Nenáviděla od mládí všechny průvody. Franz studoval v Paříži a protože byl mimořádně nadaný, měl zajištěnu vědeckou kariéru vlastně od svých dvaceti let. Už tehdy věděl, že prožije celý život v prostoře universitního kabinetu, veřejných knihoven a dvou, tří poslucháren; ta představa v něm vzbuzovala pocit, že se udusí. Měl touhu vystoupit ven ze svého života, jako se vystupuje z bytu na ulici.

Proto, dokud žil v Paříži, chodil tak rád na manifestace. Bylo to krásné jít něco oslavovat, něco vyžadovat, proti něčemu protestovat, nebýt sám, být pod oblohou a být s jinými. Průvody valící se po bulváru Saint Germain nebo od náměstí Republiky k Bastile ho fascinovaly. Pochodující a křičící zástup byl pro něho obrazem Evropy a jejích dějin. Evropa, to je Veliký Pochod. Pochod od revoluce k revoluci, od boje k boji, stále vpřed.

Mohl bych to říci také jinak: Franzovi připadal jeho život mezi knihami neskutečný.

Toužil po skutečném životě, po doteku druhých lidí, kteří mu jdou bok po boku, po jejich křiku. Neuvědomoval si, že právě to, co považuje za neskutečné (práce v samotě kabinetu a knihoven) je jeho skutečný život, kdežto průvody, které mu představovaly realitu, nejsou než divadlo, tanec, slavnost, jinak řečeno: sen.

Sabina bydlila v době studií v koleji. Na prvního máje musili všichni už brzo ráno odejít na seřadiště průvodu. Aby tam nikdo nechyběl, studentští funkcionáři kontrolovali, zda je budova prázdná. Schovala se proto na záchodě, a když už

byli všichni dávno pryč, odešla do svého pokoje. Bylo ticho, jaké nikdy nezažita. Jenom z dálky se ozývala pochodová hudba. Bylo to, jako by byla skryta uvnitř mušle a z dálky se ozývalo moře nepřátelského světa. Rok dva poté, co odešla z Čech, ocitla se čirou náhodou v Paříži, právě na výročí ruské invaze. Konala se protestní manifestace a ona nemohla odolat, aby se j í též nezúčastnila. Mladí Francouzi zvedali pěsti a křičeli hesla proti sovětskému imperialismu. Ta hesla se j í líbila, ale najednou s překvapením zjistila, že je není s to křičet spolu s ostatními. Nevydržela v průvodu déle než několik minut.

Svěřila se s tím zážitkem francouzským přátelům. Divili se: "Tak ty nechceš bojovat proti okupaci své země?" Chtěla jim říci, že za komunismem, fašismem všemi okupacemi a invazemi se skrývá základněj ší a obecněj ší zlo; obrazem toho zla se pro ni stal pochodující průvod lidí, kteří vztyčují ruce a křičí unisono stejné slabiky. Ale věděla, že by jim to neuměla vysvětlit. V rozpacích převedla rozhovor na jiné téma.