Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 132

Našla v kabelce zrcátko a nastavila ho k jeho čumáku. Zrcátko bylo tak ušmudlané, že se na něm domnívala vidět orosení způsobené dechem.

"Tomáši, on žije!" křičela, když se Tomáš se zablácenýma botama vracel ze zahrady.

Sklonil se k němu a zavrtěl hlavou.

Vzali každý z jedné strany prostěradlo, na kterém ležel. Tereza u nohou, Tomáš u hlavy. Zvedli ho a vynášeli do zahrady.

Tereza ucítila v rukou, že je prostěradlo mokré. Přišel k nám s loužičkou a s loužičkou odešel, pomyslila si a byla ráda, že cítí v rukou tu vlhkost, poslední

pejskův pozdrav.

Donesli ho mezi jabloně a spouštěli dolů. Naklonila se nad jámu a upravovala prostěradlo tak, aby ho celého přikrývalo. Připadalo j í nesnesitelné, aby hlína, kterou na něho za chvíli naházejí, dopadala na jeho nahé tělo. Pak odešla do domu a vrátila se s obojkem, vodítkem a hrstí čokolády, která

zůstala od rána na zemi nedotčena. Hodila to všechno za ním. Vedle j ámy byla hromada

čerstvě vykopané hlíny. Tomáš vzal do rukou lopatu. Tereza si vzpomněla na svůj sen: Karenin porodil dva rohlíky a jednu včelu. Ta věta zněla najednou jako epitaf. Představovala si, že by tu mezi dvěma jabloněmi byl pomník s nápisem: "Zde leží Karenin. Porodil dva rohlíky a jednu včelu." V zahradě bylo přítmí, chvíle mezi dnem a večerem, na nebi stál bledý měsíc, lampa zapomenutá v pokoji mrtvých.

Měli oba dva boty od hlíny a odnášeli rýč a lopatu do přístěnku, kde bylo narovnáno nářadí: hrábě, krumpáče, motyky.

—6. --Seděl ve svém pokoji, kde si byl zvyklý číst u stolu knihy. V takových chvílích k němu Tereza přistupovala, sklonila se k němu, přitiskla zezadu tvář k jeho tváři. Když to toho dne udělala, uviděla, že se Tomáš nedívá do žádné knihy. Před ním ležel dopis a přesto, že se skládal jen z pěti řádků psaných na stroji, Tomáš na něj upíral pohled nehybně a dlouze.

"Co je to?" ptala se Tereza a naplnila ji úzkost. Aniž se obrátil, Tomáš zvedl dopis a podal j í ho. Bylo tam psáno, že se musí

dostavit ještě téhož dne do sousedního města na letiště.

Konečně k ní otočil hlavu a Tereza viděla, že má v očích stejnou hrůzu, jakou pocítila i

ona.

"Půjdu s tebou," řekla.

Vrtěl hlavou: "Předvolání se týká jenom mne."

"Ne, půjdu s tebou," opakovala.

Odjeli Tomášovým nákladním autem. Za chvíli byli na letištní ploše. Byla tam mlha. Jenom velmi matně se proti nim rýsovalo několik letadel. Chodili od jednoho k druhému, ale všechna tam stála se zavřenými dveřmi, nepřístupná. Konečně jedno z nich mělo nahoře otevřený vchod, k němuž vedly přistavené

schůdky. Vystoupili po nich, ve dveřích se objevil steward a zval je dál. Letadlo bylo malé, sotva pro třicet pasažérů a bylo úplně prázdné. Vešli do uličky mezi sedadly, stále se dotýkajíce jeden druhého a bez valného zájmu o to co se dělo kolem nich. Usedli na dvě sedadla vedle sebe a Tereza položila hlavu na Tomášovo rameno. Původní hrůza se rozplývala a proměňovala ve smutek. Hrůza je šok, chvíle naprostého oslepení. Hrůza je zbavena jakékoli stopy krásy. Nevidíme než ostré světlo neznámé události, kterou očekáváme. Smutek naproti tomu předpokládá, že víme. Tomáš i Tereza věděli, co je čeká. Světlo hrůzy se ztlumilo a svět bylo vidět v modravém, něžném osvětlení, které činilo věci krásnější, než byly před tím.