Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 133

Ve chvíli, kdy Tereza četla dopis, necítila k Tomášovi žádnou lásku, věděla jen, že ho nesmí ani na chvilku opustit: hrůza udusila všechny ostatní city a pocity. Nyní, kdy k němu byla přitištěna (letadlo plulo v mracích), úlek pominul a ona vnímala svou lásku a věděla, že je to láska bez hranic a bez míry. Konečně letadlo přistálo. Vstali s šli ke dveřím, které steward otevřel. Drželi se stále v objetí kolem pasu a stanuli nahoře na schůdcích. Viděli dole tři muže s kuklami na tvářích a puškami v ruce. Bylo zbytečné váhat, protože nebylo úniku. Sestupovali zvolna a když položili nohu na plochu letiště, jeden z mužů

zvedl pušku a zalícil. Nebylo slyšet žádný výstřel, ale Tereza cítila, jak Tomáš, který ještě vteřinu před tím k ní byl přitištěn a držel se jí rukou kolem pasu, se hroutí k zemi.

Tiskla ho k sobě, ale nemohla ho udržet: padl na beton přistávací plochy. Sklonila se nad něho. Chtěla se na něho vrhnout a přikrýt ho svým tělem, ale v té chvíli viděla něco zvláštního: jeho tělo se rychle zmenšovalo. Bylo to tak neuvěřitelné, že strnula a stála jako přikována. Tomášovo tělo bylo menší a menší, vůbec se už nepodobalo Tomášovi, zbylo z něho něco docela malého a ta malá věc se začala hýbat a dala se do běhu a utíkala pryč po letištní ploše. Muž, co vystřelil, sundal masku a usmál se laskavě na Terezu. Otočil se pak a rozběhl za tou malou věcí, která běžela zmatena sem a tam, jako by před někým uhýbala a hledala zoufale skrýš. Chvíli se

spolu honili, až potom najednou se muž vrhl k zemi a honička skončila.

Vstal a vracel se k Tereze. Nesl jí v rukou tu věc. Ta věc se třásla strachem. Byl to zajíc. Podával ho Tereze. A v té chvíli z ní spadl úlek i smutek a ona byla šťastná, že drží zvířátko v náručí, že to zvířátko je jej í a může ho tisknout k tělu. Rozplakala se štěstím. Plakala a plakala, neviděla přes slzy a odnášela si zajíčka domů s pocitem, že teď už je těsně u cíle, že je tam, kde chtěla být, tam odkud se už neutíká.

Šla pražskými ulicemi a našla lehce svůj dům. Žila tam s maminkou a tatínkem, když byla malá. Ale maminka ani tatínek tam nebyli. Vítali ji tam dva staří

lidé, které nikdy neviděla, ale o kterých věděla, že je to pradědeček a prababička. Oba měli tváře vrásčité jako je kůra stromu a Tereza byla ráda, že bude bydlit s nimi. Ale teď chtěla být sama jen se svým zvířátkem. Našla bezpečně svůj pokoj, ve kterém bydlila od svých pěti let, kdy se rodiče rozhodli, že si zaslouží mít sama pro sebe zvláštní místnost. Byl tam gauč, stolek a židle. Na stolku stála rozsvícená lampa, která tam na ni čekala celou tu dobu. Na lampě seděl motýl s rozevřenými křídly, na kterých byly namalovány dvě veliké oči. Tereza věděla, že je u cíle. Lehla si na gauč a tiskla zajíčka k tváři.