Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 134

—7. --Seděl nad stolem, kde byl zvyklý číst knihy. Před ním ležela otevřená obálka s dopisem. Říkal Tereze: "Dostávám čas od času dopisy, o kterých jsem ti nechtěl nic říkat. Píše mi můj syn. Snažil jsem se, aby se můj a jeho život nedostaly nikdy do styku. A podívej se, jak se mi osud pomstil. Už před několika lety ho vyhodili ze školy. Je traktoristou na nějaké vesnici. Můj a jeho život se sice nedotýkají, ale ubíhají vedle sebe stejným směrem jako dvě rovnoběžky."

"A proč jsi o těch dopisech nechtěl mluvit?" řekla Tereza a ucítila v sobě velkou úlevu.

"Nevím. Bylo mi to jaksi nepříjemné."

"Píše ti častěji?"

"Čas od času."

"A o čem?"

"O sobě."

"A je to zajímavé?"

"Je. Matka, jak víš, byla zuřivá komunistka. Dávno se s ní rozešel. Spřátelil se s lidmi, kteří se ocitli ve stejné situaci jako my. Snažili se o nějakou politickou činnost. Někteří z nich jsou dnes ve vězení. Ale s těmi se rozešel též. Mluví o nich s odstupem jako o 'věčných revolucionářích'."

"A on se snad s tímhle režimem smířil?"

"Ne, vůbec ne. Věří v Boha a myslí si, že v tom je klíč ke všemu. Máme prý žít všichni v každodenním životě podle norem daných náboženstvím a režim nebrat vůbec na vědomí. Ignorovat ho. Věříme-li v Boha, jsme prý s to vytvořit v jakékoli situaci svým vlastním jednáním to, co on nazývá 'království boží na zemi'. Vysvětluje mi, že církev je v naší zemi jediné dobrovolné společenství

lidí, které uniká kontrole státu. Zajímá mne, jestli je v církvi proto, aby lépe vzdoroval režimu, anebo zda opravdu věří v Boha."

"Tak se ho na to zeptej!"

Tomáš pokračoval: "Obdivoval jsem se vždycky věřícím. Myslil jsem, že mají nějaký zvláštní dar nadsmyslového vnímání, který je mi odepřen. Něco jako jasnovidci. Ale teď vidím na svém synovi, že věřit je vlastně velice snadné. Když na tom byl zle, ujali se ho katolíci a víra byla najednou tu. Možná, že se rozhodl věřit z vděčnosti. Lidská rozhodnutí jsou hrozně snadná."

"Tys mu na jeho dopisy nikdy neodpověděl?"

"Neudal mi zpáteční adresu."

Ale pak dodal: "Na poštovním razítku je ovšem jméno obce. Stačilo by poslat dopis na adresu tamního družstva."

Tereza se před Tomášem styděla za svá podezření a chtěla napravit vinu překotnou laskavostí k jeho synovi: "Tak proč mu nenapíšeš? Proč ho nepozveš?"

"Podobá se mi," řekl Tomáš. "Když mluví, křiví horní ret úplně stejně jako já. Vidět svůj vlastní ret, jak mluví o Pánu Bohu, mi připadá příliš podivné." Tereza se rozesmála.

Tomáš se smál s ní.

Tereza řekla: "Tomáši, nebuď dětinský! Vždyť je to už tak stará historie. Ty a tvoje první žena. Co je mu po té historii? Co s ní má společného? Proč bys měl někomu ubližovat jen proto, že jsi měl v mládí špatný vkus?"

"Abych byl upřímný, mám z toho setkání trému. To je hlavní důvod, proč se mi do něho nechce. Nevím, proč jsem byl tak umíněný. Člověk se někdy k něčemu rozhodne, neví ani jak, a to rozhodnutí pak trvá vlastní setrvačností. Rok od roku je těžší ho změnit."

"Pozvi ho," řekla.

Téhož dne odpoledne se vracela z kravína a slyšela ze silnice hlasy. Když se přiblížila, viděla Tomášovo nákladní auto. Tomáš byl sehnut a odmontovával kolo. Několik chlapů stálo okolo, okouněli, čekali, až bude Tomáš s opravou hotov. Stála a nemohla odtrhnout pohled: Tomáš vypadal staře. Zešedivěly mu vlasy a nemotornost, se kterou si počínal, nebyla nemotornost lékaře, který se stal šoférem, ale nemotornost člověka, který už není mlád.