Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 131

si k němu ulehla na zem. Měla jednu ruku přehozenu přes jeho tělo a oči zavřené. Pak uslyšela někoho bušit na dveře. Ozvalo se: "Pane doktore, pane doktore! Je tu prase a jeho předseda!" Nebyla s to s nikým mluvit. Nepohnula se a neotevřela oči. Ještě jednou se ozvalo: "Pane doktore, přišli čuňáci!" a pak už bylo ticho.

Teprve za půl hodiny přišel Tomáš. Šel mlčky do kuchyně a připravoval si injekci. Když vstoupil do pokoje, Tereza už stála a Karenin se namáhavě zvedal ze země. Když uviděl Tomáše, zavrtěl slabě ocasem.

"Podívej se," řekla Tereza, "ještě pořád se usmívá!" Řekla to prosebně, jako by těmi slovy chtěla ještě žádat o malý odklad, ale nenaléhala.

Prostírala zvolna na gauč prostěradlo. Bylo to bílé prostěradlo poseté vzorkem zobrazuj ícím malá fialová kvítka. Všechno měla ostatně připravené a promyšlené, jako by si Kareninovu smrt představovala mnoho dnů napřed. (Ach, jak je to hrozné, my vlastně sníme dopředu o smrti těch, co milujeme!) Neměl už sílu vyskočit na gauč. Vzali ho do náruče a společně zvedli. Tereza ho položila na bok a Tomáš mu prohlížel nožku. Hledal místo, kde žíla vystupovala nejzřetelněji. Pak na tom místě vystříhal nůžkami chlupy. Tereza klečela u gauče a držela Kareninovu hlavu v rukou těsně u své tváře. Tomáš ji prosil, aby mu tiskla pevně zadní nožku v místě nad žílou, která byla tenká a do níž bylo obtížné vpíchnout jehlu. Držela Kareninovu packu, ale nevzdálila tvář od jeho hlavy. Mluvila na něho bez přestání tichým hlasem a on nemyslil než na ni. Neměl strach. Olízl jí ještě dvakrát tvář. A Tereza mu šeptala: "Neboj se, neboj se, tam tě nebude nic bolet, tam se ti bude zdát o veverkách a zajíčcích, budou tam kravičky a Mefisto tam bude, neboj se..." Tomáš vbodnul jehlu do žíly a stiskl píst. Karenin maličko trhnul nohou, pár vteřin zrychleně dýchal a pak jeho dech náhle ustal. Tereza klečela na zemi před gaučem a tiskla tvář k jeho hlavě.

Pak musili zase oba odejít do práce a pes zůstal ležet na gauči na bílém prostěradle s fialovými kvítky.

Večer se vrátili. Tomáš šel na zahradu. Našel mezi dvěma jabloněmi čtyři čáry obdélníku, který tam před několika dny Tereza narýsovala podpatkem. Tam začal rýt. Dodržoval přesně předepsaný rozměr. Chtěl, aby bylo všechno, jak si to Tereza přála.

Zůstala doma s Kareninem. Bála se, aby ho nepohřbili živého. Přiložila ucho k jeho čumáku a zdálo se j í, že slyší slaboučký dech. Poodstoupila a viděla, jak se jeho hruď lehce pohybuje.

(Ne, to slyšela svůj vlastní dech, který uváděl v nepatrný pohyb jej í tělo, takže podlehla dojmu, že se hýbe hruď psa.)