Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 130

v kruhu, ale běží po přímce vpřed. To je důvod, proč člověk nemůže být šťasten, neboť štěstí je touha po opakování.

Ano, štěstí je touha po opakování, říká si Tereza.

Když jde předseda družstva projít po práci svého Mefista a potká Terezu, nikdy neopomene říci: "Paní Terezo! Proč jsem ho nepoznal dřív? Byli bychom chodili za holkama společně! Dvěma čuňákům přece žádná ženská neodolá!" Měl vepříka vycvičeného tak, že po těch slovech zachrochtal. Tereza se smála, i když už

věděla minutu předem, co předseda řekne. Vtip opakováním neztrácel svůj půvab. Naopak. V kontextu idyly i humor je podroben sladkému zákonu opakování.

—5. --Pes nemá před lidmi mnoho výhod, ale jedna z nich stojí za to: euthanasie není v jeho případě zákonem zakázána; zvíře má právo na milosrdnou smrt. Karenin chodil o třech nožkách a čím dál větší čas trávil v koutě. Naříkal. Oba manželé byli zajedno v tom, že ho nesměj í nechat zbytečně trápit. Ale souhlas s tou zásadou je nezbavoval úzkostné nejistoty: jak poznat okamžik, kdy utrpení je už

zbytečné? jak určit chvíli, kdy žít už nestojí za to?

Kdyby aspoň Tomáš nebyl lékař! Pak by bylo možno se skrýt za někoho třetího. Bylo by možno jít ke zvěrolékaři a požádat ho, aby dal psu injekci. Je to tak strašné vzít sám na sebe roli smrti! Tomáš dlouho trval na tom, že mu sám žádnou injekci nedá, ale pozve zvěrolékaře. Ale pak pochopil, že mu může dopřát privilegia, kterého se nedostane žádnému člověku: smrt za ním přijde v podobě těch, které měl rád.

Karenin naříkal celou noc. Když ho ráno Tomáš ohmatal, řekl Tereze: "Už nebudeme

čekat."

Bylo ráno, za chvíli měli oba odejít z domu. Tereza vešla do pokoje ke Kareninovi. Ležel až dosud netečně (ani když ho před chvílí Tomáš ohledával, nevěnoval tomu žádnou pozornost), ale nyní když uslyšel otevření dveří, vztyčil hlavu a podíval se na Terezu.

Nemohla unést ten pohled, lekla se ho skoro. Takhle se nikdy nedíval na Tomáše, takhle se díval jen na ni. Ale nikdy ne s takovou intenzitou jako tentokrát. To nebyl zoufalý nebo smutný pohled, ne. Byl to pohled strašlivé, nesnesitelné

důvěřivosti. Ten pohled byl dychtivá otázka. Celý život čekal Karenin na Terezinu odpověď a teď j í oznamoval (ještě mnohem naléhavěji než jindy), že je stále připraven se od ní dovědět pravdu. (Všechno, co pochází od Terezy, je pro něho pravdou: i když mu řekne "sedni!" nebo "lehni!", jsou to pravdy, s nimiž se ztotožňuje a které dávají jeho životu smysl.)

Ten pohled strašlivé důvěřivosti byl jen krátký. Za chvíli položil zase hlavu na své packy. Tereza věděla, že takto se už na ni nikdo nepodívá. Nikdy mu nedávali sladkosti, ale před několika dny mu nakoupila několik tabulek čokolády. Vybalila je ze staniolu, rozlámala a položila kolem něho. Přidala k nim ještě misku vody, aby mu nic nechybělo, když zůstane několik hodin doma sám. Pohled, kterým se na ni před chvílí podíval, jako by ho byl unavil. I když byl obklopen čokoládou, nezvedl již hlavu.

Položila se k němu na zem a objala ho. Velmi pomalu a unaveně si ji očichal a jednou nebo dvakrát olízl. Přijala olíznutí se zavřenýma očima, jako by si je chtěla navždycky zapamatovat. Otočila hlavu, aby jí olízl ještě druhou tvář. Pak musila odejít za svými jalovičkami. Vrátila se až po obědě. Tomáš nebyl ještě doma. Karenin ležel pořád obklopen čokoládami a když ji slyšel přijít, nezvedl už hlavu. Jeho nemocná noha byla oteklá a nádor praskl na novém místě. Mezi chlupy se objevila světle červená (krvi nepodobná) kapička. Znovu