Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 107

Staří gnostikové to cítili stejně dobře jako já ve svých pěti letech. Valentin, velký mistr Gnose ve druhém století, aby vyřešil ten zatracený problém, tvrdil, že Ježíš "jedl, pil, ale nedefekoval".

Hovno je obtížnější teologický problém než zlo. Bůh dal člověku svobodu a můžeme tedy konec konců připustit, že není odpověden za lidské zločiny. Odpovědnost za hovno nese však plně jen ten, kdo člověka stvořil.

—4. --Svatý Jeroným ve čtvrtém století naprosto zamítal myšlenku, že by Adam s Evou v Ráji souložili. Joannes Scottus Eriugena, velký teolog devátého století, takovou myšlenku naopak připouštěl. Představoval si však, že se Adamovi zvedal úd asi tak, jako se zvedá ruka nebo noha, tedy kdy chtěl a jak chtěl. Nehledejme za touto představou věčný sen muže posedlého hrozbou impotence. Myšlenka Scotta Eriugeny má jiný smysl. Dá-li se úd zvednout na pouhý rozkaz mozku, znamená to, že vzrušení je na světě zbytečné. Úd se nevztyčuje, protože jsme vzrušeni, ale protože mu to poručíme. To, co připadalo velkému teologovi neslučitelné s Rájem, nebyla soulož a s ní spojená rozkoš. Neslučitelné s Rájem bylo vzrušení. Zapamatujme si to dobře: v Ráji existovala rozkoš, ne vzrušení. V úvaze Scotta Eriugeny můžeme nalézt klíč k jakémusi teologickému ospravedlnění

(jinak řečeno theodicei) hovna. Dokud člověk směl být v Ráji, buď (podobně jako Ježíš podle Valentinových představ) nedefekoval anebo, což se zdá být pravděpodobnější, hovno nebylo chápáno jako něco odporného. Ve chvíli, kdy Bůh vyhnal člověka z Ráje, dal mu poznat hnus. Člověk začal skrývat, za co se styděl, a ve chvíli, kdy odhalil závoj, byl oslněn velikou září. Tak vzápětí za poznáním hnusu poznal i vzrušení. Bez hovna (v doslovném i přeneseném slova smyslu) by nebylo sexuální lásky takové, jakou ji známe: doprovázené bušením srdce a oslepením smyslů.

Vyprávěl jsem ve třetí části tohoto románu o polonahé Sabině, jak stojí s buřinkou na hlavě vedle oblečeného Tomáše. Něco jsem tehdy zamlčel. Ve chvíli, kdy se na sebe dívala do zrcadla a cítila vzrušení ze svého zesměšnění, proběhla j í hlavou představa, že ji Tomáš takto s buřinkou na hlavě posadí na záchodovou mísu a ona si před ním vyprázdní střeva. V té chvíli se jí rozbušilo srdce, ztratila jasné vědomí, strhla Tomáše na koberec a křičela vzápětí rozkoší.

—5. --Spor mezi těmi, co tvrdí, že svět byl stvořen Bohem, a těmi, co si myslí, že vznikl sám sebou, se týká něčeho, co přesahuje náš rozum i zkušenost. Mnohem reálnější rozdíl odděluje ty, kteří pochybuj í o bytí, jaké bylo člověku dáno (ať

už jakkoli či kýmkoli) od těch, kdo s ním bez výhrad souhlasí. Za všemi evropskými vírami, náboženskými a politickými, je první kapitola Genesis, z níž vyplývá, že svět byl stvořen správně, že bytí je dobré a že je tudíž správné se množit. Nazvěme tuto základní víru kategorický souhlas s bytím. Jestliže bylo ještě donedávna slovo hovno v knihách vytečkováno, nebylo to z morálních důvodů. Nechcete přece tvrdit, že hovno je nemorální! Nesouhlas s hovnem je metafyzický. Chvíle defekování je každodenní důkaz nepřijatelnosti Stvoření. Buď anebo: buď je hovno přijatelné (a potom se nezamykejme na záchodě!) anebo jsme stvořeni nepřijatelným způsobem.