Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 109

—8. --Jak to ten senátor věděl, že děti znamenají štěstí? Copak jim viděl do duše? Co když ve chvíli, kdy mu zmizely z dohledu, tři z nich se vrhly na to čtvrté a začaly ho bít?

Senátor měl jediný argument pro své tvrzení: svůj cit. Tam, kde mluví srdce, je neslušné, aby rozum něco namítal. V říši kýče vládne diktatura srdce. Cit, který kýč vyvolá, musí být ovšem takový, aby ho mohlo sdílet velké

množství. Kýč proto nemůže spočívat na nezvyklé situaci, nýbrž na základních obrazech, které mají lidé vtlučeny do paměti: nevděčná dcera, zanedbávaný otec, děti běžící po trávníku, zrazená vlast, vzpomínka na první lásku. Kýč vyvolá těsně po sobě dvě slzy dojetí. První slza říká: jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku!

Teprve ta druhá slza dělá z kýče kýč.

Bratrství všech lidí světa bude možno založit jen na kýči.

---9. --Nikdo to neví lépe než politikové. Když je nablízku fotografický aparát, hned utíkají k nejbližšímu dítěti, aby je zvedali do výše a líbali je na tvář. Kýč je estetickým ideálem všech politiků, všech politických stran a hnutí. Ve společnosti, kde existují vedle sebe různé politické směry a jejich vliv se tudíž vzájemně ruší či omezuje, můžeme ještě jakž takž uniknout inkvizici kýče; jednotlivec si může uchovat svou osobitost a umělec vytvořit neočekávaná díla. Tam však, kde jedno jediné politické hnutí má všechnu moc, octneme se rázem v říši totalitního

kýče.

Říkám-li totalitního, znamená to, že všechno, co narušuje kýč, je vyřazeno ze života: každý projev individualismu (protože každé odlišení je plivanec vmetený

do tváře usmívajícího se bratrství), každé pochybování (protože kdo začne pochybovat o maličkosti, skončí pochybou o životě jako takovém), ironie (protože v říši kýče je třeba brát všechno naprosto vážně), ale i matka, která opustila rodinu anebo muž, který dává přednost mužům před ženami a ohrožuje tak svaté heslo "milujte se a množte se".

Z tohoto hlediska můžeme považovat tak zvaný gulag za jakousi hygienickou j ámu, kam totalitní kýč hází odpadky.

—10. --První desetiletí po druhé světové válce bylo dobou nejhroznějšího stalinského teroru. Tehdy zatkli pro nějakou pitomost Terezina otce a desetileté děvčátko vyhodili z bytu. Ve stejné době studovala dvacetiletá Sabina Akademii výtvarných umění. Profesor marxismu vysvětloval j í a jej ím spolužákům tuto tezi socialistického umění: sovětská společnost došla tak daleko, že základní

konflikt tam už není mezi dobrým a zlým, ale mezi dobrým a lepším. Hovno (to jest to, co je esenciálně nepřijatelné) mohlo tedy existovat jen na "druhé

straně" (třeba v Americe) a jen odtud, zvenčí, jako něco cizorodého (třeba v podobě špiónů) proniknout do světa "dobrých a lepších". Opravdu, sovětské filmy, které právě v té nejkrutější době zaplavily kina všech komunistických zemí, byly prodchnuty neuvěřitelnou nevinností. Největší