Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 108

Z toho vyplývá, že estetickým ideálem kategorického souhlasu s bytím je svět, v němž je hovno popřeno a všichni se chovaj í, jako by neexistovalo. Tento estetický ideál se jmenuje kýč.

Je to německé slovo, které se narodilo uprostřed sentimentálního devatenáctého století a rozšířilo pak do všech jazyků. Častým užíváním se však setřel jeho původní metafyzický význam,

to jest: kýč je absolutní popření hovna; v doslovném i přeneseném slova smyslu: kýč vylučuje ze svého zorného úhlu vše, co je na lidské existenci esenciálně nepřijatelné.

—6. --První Sabinina vnitřní revolta proti komunismu neměla etický ale estetický ráz. To, co ji odpuzovalo, byla však mnohem méně ošklivost komunistického světa (zničené zámky proměněné v kravíny), jako maska krásy, kterou si nasazoval, jinak řečeno, komunistický kýč. Jeho modelem je slavnost zvaná první máj. Viděla prvomájové průvody v době, kdy lidé byli ještě nadšeni anebo nadšení

ještě pilně předstírali. Ženy byly oblečeny v červených, bílých, modrých košilích, takže viděny z balkónů a oken tvořily různé obrazce: pěticípé hvězdy, srdce, písmena. Mezi jednotlivými částmi průvodu šly malé orchestry hrající do pochodu. Když se průvod blížil k tribuně, i nejznuděnější tváře se rozzářily úsměvem, jako by chtěly dokázat, že se náležitě radují, nebo přesněji, že náležitě souhlasí. A nešlo o pouhý politický souhlas s komunismem, ale o souhlas s bytím jakožto takovým. Slavnost prvního máje se napájela z hluboké studny kategorického souhlasu s bytím. Nenapsané, nevyslovené heslo průvodu nebylo "ať

žije komunismus!" nýbrž "ať žije život!". Síla a lest komunistické politiky spočívala v tom, že si to heslo přivlastnila. Právě tato idiotská tautologie ("ať žije život!") přitahovala do komunistického průvodu i ty lidi, jimž byly teze komunismu lhostejné.

—7. —O deset let později (to už žila v Americe) ji přítel jejích přátel, jeden americký senátor, vezl svým obrovským osobním autem. Vzadu na sedadle se tísnily čtyři děti. Senátor zastavil; děti vystoupily a běžely po velikém trávníku k budově stadiónu, kde bylo umělé kluziště. Senátor seděl za volantem, díval se zasněně na ty čtyři běžící postavičky a pak se obrátil k Sabině: "Dívejte se na ně." Opsal rukou kruh, jenž měl obejmout stadión, trávník i děti: "Tomu říkám štěstí."

Za těmi slovy byla nejen radost nad tím, že děti běží a tráva roste, ale i projev pochopení vůči ženě, která přišla ze země komunismu, kde podle senátorova přesvědčení tráva neroste a děti neběží.

Sabina si ale právě v té chvíli představila toho senátora na tribuně pražského náměstí. To, co měl na tváři, byl přesně stejný úsměv, který adresovali komunističtí státníci z výše své tribuny stejně se usmívajícím občanům dole v průvodu.