Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 106

—2. --Stalinův syn to neměl lehké. Jeho otec ho zplodil se ženou, kterou potom podle všech známek zastřelil. Mladý Stalin byl tedy zároveň synem Božím (neboť jeho otec byl uctíván jak Bůh), ale zároveň j ím byl zavržen. Lidé se ho báli dvojnásob: mohl jim ublížit svou mocí (byl přece j en Stalinův syn) i svou přízní

(otec mohl trestat místo zavrženého syna jeho přátele).

Zavržení i privilegovanost, štěstí i neštěstí, nikdo jiný nepocítil konkrétněji, jak jsou tyto protiklady zaměnitelné a jak od pólu k pólu lidské existence je jen krok.

Pak ho hned na počátku války zajali Němci a jiní zajatci patřící k národu, který mu byl vždy bytostně protivný svou nesrozumitelnou uzavřeností, ho obvinili, že je nečistý. On, který nesl na bedrech nejvyšší myslitelné drama (byl zároveň

synem Božím i svrženým andělem) má být nyní souzen nikoli pro vznešené věci (týkající se Boha a andělů) nýbrž pro hovno? Je tedy od nejvyššího dramatu k nejnižšímu tak závratně blízko?

Závratně blízko? Copak může blízkost působit závrať?

Může. Když se severní pól přiblíží k jižnímu na pouhý dotek, zeměkoule zmizí a člověk se ocitne v prázdnu, které mu zamotá hlavu a vábí ho k pádu. Je-li zavržení a privilegium jedno a totéž, není-li rozdílu mezi vznešeností a nízkostí, může-li být syn Boží souzen pro hovno, lidská existence ztratí své

rozměry a stane se nesnesitelně lehká. V té chvíli se Stalinův syn rozběhne k elektřinou nabitým drátům, aby na ně hodil své tělo jako na misku vah, jež trčí

žalostně do výše, nadzvednuta nekonečnou lehkostí světa, jenž ztratil rozměry. Stalinův syn položil život pro hovno. Ale smrt pro hovno není smrt beze smyslu. Němci, kteří obětovali životy, aby rozšířili území své říše dál na východ, Rusové, kteří umírali, aby moc jejich vlasti sahala dál na západ, ano, ti umírali pro blbost a jejich smrt je beze smyslu a obecné platnosti.

Smrt Stalinova syna byla naproti tomu uprostřed obecné blbosti války jedinou metafyzickou smrtí.

—3. --Když jsem byl malý a prohlížel si Starý Zákon převyprávěný pro děti a ozdobený rytinami Gustava Doré, viděl jsem tam Pána Boha na oblaku. Byl to starý muž, měl oči, nos, dlouhý vous a já jsem si říkal, že když má ústa, musí také jíst. A jestli jí, musí také mít střeva. Ale ta myšlenka mne hned lekala, protože, i když dítě z rodiny spíš nevěřící, cítil jsem, že představa božích střev je rouhání.

Bez jakékoli teologické přípravy, spontánně, chápal jsem tedy už jako dítě

neslučitelnost hovna a Boha a odtud i pochybnost základní téze křesťanské antropologie, podle níž byl člověk stvořen k obrazu božímu. Buď jedno nebo druhé: buď je člověk stvořen k obrazu božímu a pak má Bůh střeva, anebo Bůh nemá střeva a člověk se mu nepodobá.