Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 64

Podíval se na Terezu tázavě, takže ho musila ještě jednou ujistit: "Ne, buďte bez obav. Je to na moje přání."

"Chcete jít na řadu první?" zeptal se.

Chtěla popravu aspoň trochu oddálit a tak řekla: "Ne, prosím vás ne. Jestli je to možné, chtěla bych být až poslední."

"Jak chcete," řekl a poodešel k ostatním. Jeho dva pomocníci neměli zbraň a byli tu jen proto, aby se věnovali lidem, kteří přišli zemřít. Brali je pod paží a provázeli po trávníku.

Travnatá plocha byla rozlehlá a prostírala se do nedohledných dálek. Popravovaní si mohli sami vybrat pro sebe strom. Zastavovali se, rozhlíželi a dlouho se nemohli rozhodnout. Dva z nich si konečně vybrali dva platany, ale ten třetí šel pořád dál a dál, jako by se mu žádný strom nezdál dost vhodný pro jeho smrt. Pomocník, který ho držel jemně pod paží, ho trpělivě

provázel, až muž konečně ztratil odvahu jít dál a zastavil se u rozložitého javoru.

Potom pomocníci uvázali všem třem mužům pásku kolem očí.

A tak tam byli na rozlehlém trávníku tři muži přitištěni zády ke třem stromům, každý s páskou na očích a s hlavou obrácenou k nebi.

Muž s puškou zalícil a střelil. Kromě zpěvu ptáků nebylo nic slyšet. Puška měla tlumící zařízení. Bylo jen vidět, jak muž opřený o javor se počíná hroutit. Aniž se vzdálil z místa, kde stál, muž s puškou se otočil jiným směrem a člověk opřený o platan se v naprostém tichu zhroutil též a za několik chvil poté (muž s puškou se jen znovu pootočil na místě) padl na trávník i třetí popravovaný.

—13. --Jeden z pomocníků přistoupil mlčky k Tereze. Držel v ruce stuhu temněmodré barvy.

Pochopila, že jí chce zavázat oči. Vrtěla hlavou a řekla: "Ne, chci všechno vidět."

Ale to nebyl pravý důvod, proč ho odmítla. Nebylo v ní nic z hrdinů, kteří jsou odhodláni se dívat statečně do očí peletonu popravčích. Chtěla jen oddálit smrt. Zdálo se jí, že ve chvíli, kdy bude mít na očích pásku, octne se už v předpokoji smrti, odkud není cesty zpět.

Muž ji k ničemu nenutil a vzal ji pod paží. A tak šli po širokém trávníku a Tereza nebyla s to se rozhodnout pro žádný strom. Nikdo ji nenutil, aby spěchala, ale ona věděla, že uniknout stejně nemůže. Když uviděla proti sobě

kvetoucí kaštan, zastavila se u něho. Opřela se zády o kmen a podívala se nahoru: viděla sluncem prosvětlenou zeleň a z dálky slyšela znít město, slabounce a sladce, jako by se z něho ozývalo tisíce houslí. Muž zvedl pušku.

Tereza cítila, že její odvaha je u konce. Byla zoufalá nad svou slabostí, ale neuměla ji opanovat. Řekla: "Ale to nebylo moje přání." Sklopil okamžitě hlaveň pušky a řekl velice mírně: "Když to není vaše přání, tak to nemůžeme udělat. Na to nemáme právo."

A jeho hlas byl laskavý, jako by se Tereze omlouval za to, že ji nemůže zastřelit, když si to sama nepřeje. Ta laskavost jí rvala srdce a ona se obrátila tváří ke kůře stromu a rozplakala se.

—14. --Celé její tělo se otřásalo pláčem a ona objímala strom, jako by to nebyl strom ale jej í otec, kterého ztratila, jej í dědeček, kterého nepoznala, jej í