Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 66

považuje knihu za znamení tajného bratrstva. Člověk, který má doma tuto knihovnu, jí nemůže ublížit.

Zeptal se jí, co jí může nabídnout. Víno?

Ne, ne, víno nechce. Když něco, tak kávu.

Odešel za plentu a ona přistoupila ke knihovně. Jedna z knih ji zaujala. Byl to překlad

Sofoklova Oidipa. Jak je to zvláštní, že je tu tato kniha! Před mnoha lety ji dal Tomáš Tereze, aby si ji přečetla a dlouze o ní vyprávěl. Napsal pak své myšlenky do novin a kvůli tomu článku se celý jejich život převrátil vzhůru nohama. Dívala se na hřbet té knihy a ten pohled ji uklidňoval. Jako by tu Tomáš

nechal úmyslně svou stopu, vzkaz, že všechno zařídil on. Vytáhla knížku a rozevřela ji.

Až se inženýr vrátí z předsíňky, zeptá se ho, proč má tu knihu, zda ji četl a co si o ní myslí. Takto se přesune lstí konverzace z nebezpečného území cizího bytu do důvěrného světa Tomášových myšlenek. Pak ucítila ruku na rameni. Inženýr jí vzal knížku z ruky, položil ji beze slova zpátky do knihovny a odváděl si ji ke gauči.

Vybavila se jí znovu věta, kterou řekla popravčímu z Petřína. Vyslovila ji teď nahlas: "Ale to není moje přání!"

Věřila, že je to zázračná formule, která okamžitě změní situaci, ale v tomto pokoji slova ztratila magickou moc. Zdá se mi dokonce, že pobídla muže k větší

rozhodnosti: přitiskl ji k sobě a položil jí ruku na prs. Zvláštní věc: ten dotek ji zbavil rázem úzkosti. Inženýr tím dotekem ukázal na její tělo a ona si uvědomila, že přece vůbec nejde o ni (o jej í duši), ale právě

jen a jen o tělo. O tělo, které ji zradilo a které vyhnala do světa mezi jiná těla.

—17. --Rozepjal jí knoflíček na halence a naznačil, aby si sama rozepjala další. Ale ona nevyhověla tomu pokynu. Vyhnala své tělo do světa, ale nechtěla za něho brát žádnou odpovědnost. Nebránila se, ani mu nepomáhala. Duše tak chtěla dát najevo, že sice nesouhlasí s tím, co se děje, ale že se rozhodla být neutrální. Svlékal ji a ona byla přitom téměř nehybná. Když ji políbil, její rty neodpovídaly na dotek jeho rtů. Ale pak náhle ucítila, že je vlhká na svém klínu a lekla se.

Cítila své vzrušení, které bylo o to větší, že byla vzrušena proti své vůli. Duše již tajně souhlasila se vším, co se dělo, ale věděla též, že má-li trvat dál to velké vzrušení, její souhlas musí zůstat nevyřčený. Kdyby řekla nahlas své ano, kdyby se chtěla dobrovolně účastnit milostné scény, vzrušení by polevilo. Neboť duši vzrušovalo právě to, že tělo jedná proti její vůli, zrazuje ji a ona se na tu zradu dívá.

Pak z ní stáhl kalhotky a ona už byla úplně nahá. Duše viděla nahé tělo v náruči jiného muže a připadalo j í to neuvěřitelné, jako kdyby se zblízka dívala na planetu Mars. Osvětlení neuvěřitelnosti způsobilo, že poprvé pro ni jej í tělo ztratilo svou banálnost; poprvé se na ně dívala okouzlena; do popředí na něm vystoupila veškerá jeho osobitost, jedinečnost, nenapodobitelnost. Nebylo to nejobyčejnější ze všech těl (jak ho viděla až dosud), ale nejneobyčejnější. Duše nemohla odtrhnout pohled od mateřského znamení, kulaté hnědé skvrny umístěné