Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 65

pradědeček, její prapradědeček, nějaký strašně starý muž, který přišel z nejvzdálenějších hloubek času, aby jí nastavil svou tvář v podobě drsné kůry stromu.

Pak se otočila. Tři muži už byli daleko, bloumali po trávníku jako hráči golfu a puška v ruce jednoho z nich vypadala opravdu jako golfová hůl. Scházela dolů cestami Petřína a v její duši zůstal stesk po tom muži, který ji měl zastřelit a nezastřelil. Toužila po něm. Někdo jí přece musí pomoci! Tomáš

j í nepomůže. Tomáš ji posílá umřít. Pomoci j í může jen někdo jiný!

Čím více se blížila městu, tím více se j í stýskalo po tom muži a tím více se bála Tomáše. Neodpustí j í, že neudělala, co slíbila. Neodpustí j í, že nebyla dost statečná a že ho zradila. Už byla v ulici, kde bydlili a věděla, že ho za chvíli uvidí. Zachvátil ji z toho takový strach, že měla v žaludku tíseň a chtělo se jí zvracet.

—15. --Inženýr ji zval, aby ho navštívila v jeho bytě. Už dvakrát ho odmítla. Tentokrát souhlasila.

Poobědvala jako vždy ve stoje v kuchyni a pak odešla. Nebyly ještě dvě hodiny. Blížila se k jeho domu a cítila, jak její nohy, bez podnětu její vůle, samy zvolňují krok.

Ale pak ji napadlo, že to byl vlastně Tomáš, kdo ji za ním poslal. To on jí přece stále vysvětloval, že láska a sexualita nemají nic společného, a ona jde jen vyzkoušet a potvrdit jeho slova. Slyší v duchu jeho hlas: "Já ti rozumím. Vím, co chceš. Všechno jsem zařídil. Půjdeš až nahoru a všechno pochopíš." Ano, nedělá nic než že vyplňuje Tomášovy rozkazy.

Chce u inženýra zůstat jen chvíli; jen co vypij í šálek kávy; jen aby poznala, co je to doj ít až k samé hranici nevěry. Chce své tělo vystrčit na tu hranici, nechat ho tam chvíli stát jako na pranýři a pak, až ho bude chtít inženýr obejmout, řekne, jako to řekla muži s puškou na Petříně: "Ale to není moje přání."

A muž pak skloní hlaveň pušky a řekne laskavým hlasem: "Když to není vaše přání, tak se vám nemůže nic stát. Na to nemám právo."

A ona se obrátí ke kmeni stromu a rozpláče se.

—16. --Byl to předměstský činžák vystavený na začátku století v dělnické čtvrti Prahy. Vstoupila do chodby se špinavými, vápnem natřenými zdmi. Sešlapané kamenné

schody se železným zábradlím ji vedly do prvního poschodí. Tam se dala doleva. Byly to druhé dveře, bez vizitky a beze zvonku. Zaťukala. Otevřel.

Celý byt se skládal z jedné jediné místnosti přepažené v prvních dvou metrech záclonou, která tak vytvořila vpředu jakousi náhražku předsíně; byl tam stůl s vařičem a lednička. Když postoupila dál dovnitř, uviděla proti sobě vertikální

obdélník okna v čele úzkého a protáhlého pokoje; po jedné straně byla knihovna, po druhé straně gauč a jedno křeslo.

"Můj byt je hrozně prostý," řekl inženýr, "doufám, že vás to nezarazilo."

"Ne, nezarazilo," řekla Tereza a dívala se na stěnu, která byla celá pokryta poličkami a knihami. Tento muž tu nemá pořádný stůl, ale stovky knih. To bylo Tereze milé a úzkost, s kterou sem šla, se trochu utišila. Už od dětství