Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 60

(Jsou to pořád stejné otázky, které chodí Tereze hlavou už od dětství. Skutečně vážné otázky jsou totiž jen ty, které může formulovat i dítě. Jen ty nejnaivnější otázky jsou skutečně vážné. Jsou to otázky, na které není odpověď. Otázka, na kterou není odpověď, je bariéra, ze kterou není možno jít dál. Jinak řečeno: právě otázkami, na které není odpověď, jsou vymezeny lidské možnosti, jsou narýsovány hranice lidské existence.)

Tereza stojí uhranutá před zrcadlem a dívá se na své tělo, jako by bylo cizí; cizí a přece přidělené právě j í. Cítí k němu nechuť. To tělo nemělo dosti sil, aby se stalo pro Tomáše jediným tělem jeho života. To tělo ji zklamalo a zradilo. Musila dnes celou noc dýchat vůni cizího ženského klína z jeho vlasů!

Touží najednou dát tomu tělu výpověď jak služce. Zůstat s Tomášem jen jako duše a tělo vyhnat do světa, aby se tam chovalo jako se jiná ženská těla chovaj í s mužskými těly! Jestli se jej í tělo neumělo stát jediným tělem pro Tomáše a prohrálo Terezin největší životní boj, ať si to tělo jde!

—7. --Vrátila se domů, poobědvala bez chuti ve stoje v kuchyni. O půl čtvrté vzala Karenina na vodítko a šla s ním (zase pěšky) na předměstí do svého hotelu. Stala se tam barmankou, když ji vyhodili z týdeníku. Bylo to několik měsíců po jej ím návratu z Curychu; přece jen j í neodpustili, že fotografovala po sedm dnů ruské

tanky. Dostala to místo pomocí přátel: uchýlili se tam spolu s ní i jiní lidé, které tehdy vyhodili z práce. V účtárně byl bývalý profesor theologie, v recepci vyslanec.

Už zase měla strach o své nohy. Když pracovala kdysi v restauraci malého města, pozorovala s hrůzou lýtka svých kolegyň plná křečových žil. Byla to choroba všech servírek nucených strávit život v chůzi, běhu či ve stoje a s těžkým nákladem na ruce. Práce byla teď přece jen pohodlněj ší než kdysi na malém městě. Před začátkem služby musila si sice donést těžké bedny s pivem a minerálkami, ale pak už jen stála za barovým pultem, nalévala hostům alkohol a mezitím umývala sklenky v malém umyvadle instalovaném na okraji baru. Karenin ležel celou dobu trpělivě u jejích nohou.

Bylo už hodně po půlnoci, když skončila vyúčtování a zanesla peníze řediteli hotelu. Potom se šla ještě rozloučit s vyslancem, který měl noční službu. Za podlouhlým pultem recepce byly dveře vedoucí do malého pokoj íčku, kde se na úzké

pohovce dalo klímat. Nad pohovkou byly zarámované fotografie: byl na nich vždycky on s nějakými jinými lidmi, kteří se buď usmívali do aparátu, nebo mu tiskli ruce, nebo seděli vedle něho za stolem a něco podepisovali. Některé

fotografie byly obdařené podpisy s věnováním: Na nejnápadnějším místě visela fotografie, na níž se vedle vyslancovy hlavy usmívala tvář Johna F. Kennedyho. Tentokrát si vyslanec nevyprávěl s americkým presidentem nýbrž s neznámým šedesátníkem, který zmlkl, když uviděl Terezu.