Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 59

jeden vedle druhého, ve dne v noci. Krutosti a násilnosti jsou jen jeho druhotný (a nikoli nezbytný) rys. Koncentrační tábor je úplná likvidace soukromí. Procházka, který si nemohl povídat se svým přítelem u vína v bezpečí intimity, žil (aniž to tušil, to byl jeho osudný omyl!) v koncentračním táboře. Tereza žila v koncentráku, když bydlila u matky. Od té doby ví, že koncentrační tábor není něco výjimečného, hodného podivu, ale naopak něco daného, základního, do čeho se člověk rodí a odkud uniká jen s velkým vypětím sil.

—5. --Na třech lavicích umístěných terasovitě nad sebou seděly ženy tak těsně vedle sebe, že se jedna druhé dotýkaly. Vedle Terezy se potila asi třicetiletá paní s velmi hezkou tváří. Pod rameny jí visela dvě neuvěřitelně velká prsa, která se pohupovala při nejmenším pohybu. Paní vstala a Tereza zjistila, že i jej í

zadnice se podobá dvěma obrovským rancům a není v žádném vztahu k tváři. Možná že ta žena stoj í také často před zrcadlem, dívá se na své tělo a chce skrze ně zahlédnout svou duši, jako

se o to od dětství pokouší Tereza. Jistě se kdysi také bláhově domnívala, že by mohla používat těla jako vývěsního štítu duše. Ale jaká by to musila být monstrózní duše, aby se podobala tomu tělu, tomu věšáku se čtyřmi pytli?

Tereza vstala a šla pod sprchy. Pak vyšla ven pod oblohu. Pořád poprchávalo. Stála na dřevěné palubě, pod níž tekla Vltava v několika čtverečních metrech ohrazených vysokým dřevěným pažením, které chránilo dámy před zraky města. Podívala se dolů a uviděla nad hladinou tvář ženy, na kterou před chvílí myslila.

Žena se na ni usmívala. Měla jemný nos, velké hnědé oči a dětský pohled. Vystupovala po schůdcích a pod něžnou tváří se znovu objevily dva rance, které

se pohupovaly a rozhazovaly kolem dokola drobné kapky studené vody.

—6. --Odešla se obléci. Stála před velkým zrcadlem.

Ne, na jejím těle nebylo nic monstrózního. Neměla pod rameny pytle nýbrž dosti malá prsa. Matka se j í vysmívala, že nejsou velká, jak se sluší, takže měla komplexy, jichž ji zbavil teprve Tomáš. Ale i když byla s to dnes souhlasit s jejich rozměrem, rušily ji na nich velké a příliš temné kotouče kolem bradavek. Kdyby si mohla své tělo sama navrhnout, měla by bradavky nenápadné, něžné, aby jen lehce probodávaly klenbu prsu a barvou se jen nepatrně odlišovaly od ostatní

kůže. Ten velký temněrudý terč j í připadal, jako by ho namaloval vesnický malíř, který chce dělat erotické umění pro chudé.

Dívala se na sebe a představovala si, že by se její nos zvětšil každý den o milimetr. Za kolik dnů by se jej í tvář stala sobě nepodobná?

A kdyby se různé části jejího těla začaly zvětšovat a zmenšovat, takže by se Tereza stala naprosto nepodobná sama sobě, byla by to ještě ona, byla by to ještě Tereza?

Ovšem. I když by Tereza byla zcela nepodobná Tereze, její duše uvnitř by byla pořád stejná a jen by se s úžasem dívala, co se děje s tělem. Ale jaký je potom vztah mezi Terezou a jej ím tělem? Má jej í tělo vůbec nárok na jméno Tereza? A nemá-li na ně nárok, na co se jméno vztahuje? Jen na něco netělesného, nehmotného?