Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 58

Poprchávalo. Spěchající lidé rozevírali nad hlavami deštníky a rázem byla i na chodnících tlačenice. Klenby deštníků o sebe narážely. Muži byli zdvořilí a když

Terezu míjeli, zvedli deštník vysoko nad hlavu, aby pod ním mohla projít. Ale ženy si neuhýbaly. Dívaly se tvrdě před sebe a každá čekala, že ta druhá se uzná

za slabší a ustoupí. Setkání deštníků bylo měřením sil. Tereza zpočátku uhýbala, ale když pochopila, že jej í zdvořilost není nikdy opětována, držela deštník pevně v ruce jako ty druhé. Několikrát jím narazila prudce na protější deštník, ale nikdy nikdo neřekl "promiňte". Většinou se neozvalo žádné slovo, dvakrát nebo třikrát uslyšela "krávo!" nebo "do prdele!" Ženy ozbrojené deštníky byly mladé i staré, ale nejtvrdší bojovnice byly právě

mezi mladými. Tereza si vzpomněla na dny invaze. Dívky v minisukních nosily národní prapory na žerdích. Byl to sexuální atentát na vojáky držené v několikaleté pohlavní askezi. Musili se v Praze cítit jako na planetě vymyšlené

autorem science fiction, planetě neuvěřitelně elegantních žen, které předváděly své opovržení kráčejíce na vysokých krásných nohách, jaké se v celém Rusku nevyskytly posledních pět nebo šest století.

Udělala tehdy mnoho snímků těch mladých žen na pozadí tanků. Obdivovala je! A přesně ty samé ženy šly dnes proti ní, drzé a zlé. Místo praporů držely deštník, ale držely se ho stejnou pýchou. Byly ochotny bojovat proti cizí armádě stejně

zarputile jako proti deštníku, který jim nechce ustoupit z cesty.

—4. --Došla na Staroměstské náměstí s přísným Týnským chrámem a barokními domy vystavěnými do nepravidelného čtyřúhelníku. Stará radnice ze čtrnáctého století, která kdysi zabírala celou jednu stranu náměstí, byla už dvacátý sedmý rok v sutinách. Varšava, Drážďany, Berlín, Kolín, Budapešť byly strašlivě zničené

poslední válkou, ale jejich obyvatelé si je pak znovu vystavěli a většinou pečlivě rekonstruovali staré historické čtvrti. Pražané se cítili méněcenní před těmito městy. Jediná slavná budova, kterou jim válka zničila, byla Staroměstská

radnice. Rozhodli se nechat ji na věčnou památku jako zříceninu, aby jim nějaký Polák nebo Němec nemohli vyčítat, že málo trpěli. Před slavnými sutinami, které měly na věčné časy obžalovávat válku, byla vystavěna z kovových tyčí tribuna pro nějakou manifestaci, na kterou komunistická strana hnala včera nebo požene zítra obyvatele Prahy.

Tereza se dívala na zbořenou radnici a najednou jí to připomnělo matku: ta perverzní potřeba vystavovat své sutiny, chlubit se svou ošklivostí, ukazovat svou bídu, obnažit pahýl amputované ruky a nutit celý svět, aby se na něj díval. Všechno jí v poslední době připomíná matku. Zdá se jí, že matčin svět, kterému před deseti lety unikla, se k ní vrací a obkličuje ji ze všech stran. Proto mluvila ráno o tom, jak matka četla u oběda smějící se rodině její intimní deník. Když soukromý rozhovor u vína je vysílán veřejně v rozhlase, co to znamená jiného, než že svět se změnil v koncentrační tábor Tereza používala tohoto slova už skoro od dětství, když chtěla vyj ádřit, jak se j í jeví život v jej í rodině. Koncentrační tábor je svět, kde lidé žij í ustavičně