Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 53

A tak náhle během neuvěřitelně krátké doby se docela změnila scenérie jeho života. Žil ještě nedávno ve velkém měšťanském bytě se služkou, dcerou a manželkou a teď obývá malý byt ve starém městě a téměř denně u něho zůstává přes noc mladá milenka. Nemusí s ní jezdit po hotelích celého světa a může se s ní

milovat ve vlastním bytě, na vlastní posteli, v přítomnosti svých knih a svého popelníku na nočním stolku.

Dívenka nebyla ani ošklivá, ani krásná, ale zato o tolik mladší než on! A obdivovala se Franzovi, jak se ještě před krátkým časem obdivoval Franz Sabině. Nebylo to nepříjemné. A jestli snad mohl chápat výměnu Sabiny za brýlatou studentku jako malou degradaci, jeho dobrota se postarala o to, že novou milenku přijal rád a pociťoval k ní otcovskou lásku, kterou nemohl ostatně nikdy předtím plně uspokojit vzhledem k tomu, že Marie-Anne se nechovala jako dcera,

nýbrž

jako druhá Marie-Claude.

Jednoho dne navštívil svou manželku a řekl jí, že by se rád znovu oženil. Marie-Claude vrtěla hlavou.

"Rozvedeme-li se, nic se přece nezmění! Nic na tom neztratíš! Nechám ti všechen majetek!"

"Mně nejde o majetek," řekla.

"Tak o co jde?"

"O lásku," usmála se.

"O lásku?" podivil se.

"Láska je boj," usmívala se Marie-Claude. "Budu bojovat dlouho. Až do konce."

"Láska je boj? Nemám nejmenší chuť bojovat," řekl Franz a odešel.

—10. --Po čtyřech letech strávených v Ženevě, Sabina se ubytovala v Paříži a nemohla se vzpamatovat z melancholie. Kdyby se jí někdo zeptal, co se jí stalo, nenašla by pro to slov.

Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se, vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí.

Až dosud ji chvíle zrady naplňovaly vzrušením a radostí z toho, že se před ní otvírá nová cesta a na jejím konci nové dobrodružství zrady. Ale co když ta cesta jednou skončí? Člověk může zradit rodiče, manžela, lásku, vlast, ale když

už pak nejsou ani rodiče, ani manžel, ani láska, ani vlast, co zbude pro zradu?

Sabina cítí kolem sebe prázdnotu. A co když právě tato prázdnota byl cíl všech jejích

zrad?

Až dosud si to ovšem neuvědomovala a je to pochopitelné: cíl, za kterým se člověk žene, je vždycky zahalen. Dívka, která touží po manželství, touží po něčem pro ni zcela neznámém. Mladík, který prahne po slávě, neví, co to sláva je. To, co dává smysl našemu počínání, je vždycky něco pro nás totálně

neznámého. Sabina také nevěděla, jaký cíl se skrývá za její touhu zrazovat. Nesnesitelná lehkost bytí, to je ten cíl? Po odchodu ze Ženevy se mu značně přiblížila.

Byla už v Paříži tři roky, když dostala dopis z Čech. Psal jí Tomášův syn. Dověděl se nějak o ní, získal si jej í adresu a obracel se na ni jako na