Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 54

"nejbližší přítelkyni" svého otce. Oznamoval jí smrt Tomáše a Terezy. Žili prý v posledních letech na vesnici, kde byl Tomáš zaměstnán jako šofér nákladního auta. Zvykli si jezdit spolu občas do sousedního města, kde vždycky přespali v laciném hotelu. Cesta tam vedla přes kopce, serpentinami, a nákladní auto se s nimi zřítilo z vysoké stráně. Jejich těla byla rozdrcena napadrť. Policie dodatečně zjistila, že brzdy byly v katastrofálním stavu. Nemohla se vzpamatovat z té zprávy. Poslední lano, které ji ještě připoutávalo k minulosti, bylo přeřezáno. Podle starého zvyku chtěla se j ít uklidnit procházkou po hřbitově. Montparnasský hřbitov byl nejblíže. Skládal se ze samých útlých domečků, miniaturních kaplí vystavěných nad každým hrobem. Sabina nechápala, proč mrtví chtějí mít nad sebou tuhle imitaci paláce. Ten hřbitov byl ješitnost proměněná v kámen. Místo aby se stali po smrti rozumnější, obyvatelé hřbitova byli ještě pošetilejší než za života. Vystavovali na pomnících svou důležitost. Zde neodpočívali tatínci, bratři, synové nebo babičky nýbrž hodnostáři a veřejní

činitelé, nositelé titulů, hodností a poct; i poštovní úředník tu stavěl na odiv své postavení,

svůj společenský význam - svou důstojnost. Šla alejí hřbitova a viděla, že kousek od cesty právě někoho pohřbívaj í. Ceremoniář měl plnou náruč květin a rozdával každému z pozůstalých jeden květ. Podal ho i Sabině. Přidala se k ostatním. Obcházeli obloukem mnoho pomníků, až přišli k hrobu, z něhož byl odvalen náhrobní kámen. Naklonila se nad jámu. Byla nesmírně hluboká. Pustila z rukou květ. Snášel se v malých obloučcích na rakev. Tak hluboké hroby v Čechách nejsou. V Paříži jsou hroby stejně hluboké jako jsou domy vysoké. Padl jí pohled na kámen, který ležel odvalen vedle hrobu. Ten kámen jí nahnal hrůzu, takže spěchala domů.

Myslila celý den na ten kámen. Proč ji tolik poděsil? Odpověděla si: Je-li hrob přikrytý kamenem, mrtvý se už nikdy nemůže dostat ven.

Ale mrtvý se ven přece stejně nedostane! Není to tedy jedno, zda je přikryt hlínou nebo kamenem? Není to jedno: Když zavalíme hrob kamenem, znamená to, že nechceme, aby se mrtvý vrátil. Těžký kámen mrtvému říká: "Zůstaň tam, kde jsi!" Sabina si vzpomíná na hrob svého tatínka. Nad jeho rakví je hlína, z hlíny rostou květiny a javor natahuje k rakvi své kořeny, takže si můžeme myslit, že mrtvý těmi kořeny a květinami vystupuje ven z hrobu. Kdyby byl tatínek býval přikryt kamenem, nikdy by se s ním po jeho smrti nemohla domluvit, nikdy by nemohla uslyšet v koruně stromu jeho hlas, který jí odpouštěl. Jak asi vypadá hřbitov, kde leží Tereza s Tomášem?

Znovu na ně začala myslit. Jezdili občas do sousedního města přespat v tamním hotelu.

To místo z dopisu ji zaujalo. Nasvědčovalo, že byli šťastni. Zase viděla Tomáše, jako by byl jedním z jejích obrazů: vpředu Don Juan jako falešná

dekorace namalovaná naivním malířem; puklinou v té dekoraci bylo vidět Tristana. Zahynul jako Tristan, ne jako Don Juan. Sabinini rodiče zemřeli ve stejný týden. Tomáš s Terezou ve stejnou vteřinu. Zastesklo se jí náhle po Franzovi. Kdysi mu vyprávěla o svých toulkách po hřbitovech, otřásl se odporem a nazval hřbitov smetištěm kostí a kamení. V té chvíli se mezi nimi otevřela propast neporozumění. Teprve dnes na Montparnasském hřbitově pochopila, co tím myslil. Je jí líto, že byla netrpělivá. Možná, že kdyby spolu zůstali déle, začali by pomalu rozumět slovům, která říkali. Jejich slovníky by se k sobě stydlivě a zvolna přibližovaly jako velice nesmělí milenci a hudba každého z nich by se začala prolínat s hudbou toho druhého. Ale je pozdě.