Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 50

"Nemám žádný důvod ti to tajit," řekl.

Když ji nezranilo, že je j í nevěrný, nepochyboval, že ji zraní zpráva o tom, kdo je jej í sokyně. Vyprávěl jí proto o Sabině a díval se jí přitom do tváře. O chvíli později se sešel se Sabinou na letišti. Letadlo se vzneslo do výše a jemu bylo čím dál lehčeji. Říkal si, že po devíti měsících žije konečně zase v pravdě.

—8. --Sabině bylo, jako by Franz vypáčil násilím dveře její intimity. Jako by najednou nakoukla dovnitř hlava Marie-Claude, hlava Marie-Anne, hlava malíře Alana a sochaře, který se pořád drží za prst, hlavy všech lidí, které v Ženevě znala. Stane se proti své vůli sokyní jakési ženy, která ji vůbec nezaj ímá. Franz se bude rozvádět a ona zaujme vedle něho místo na široké manželské posteli. Všichni to budou zblízka či zdálky pozorovat, bude nucena hrát přede všemi jakési divadlo; místo aby byla Sabinou, bude musit hrát roli Sabiny a vymyslit si, jak tu roli hrát. Zveřejněná láska nabude na tíze, stane se břemenem. Sabina se už předem krčila před představou té tíhy.

Večeřeli v římské restauraci a pili víno. Byla zamlklá.

"Opravdu se nezlobíš?" ptal se Franz.

Ujistila ho, že se nezlobí. Byla ještě zmatena a nevěděla, zdali má mít radost či ne. Vzpomínala si na jejich setkání v lůžkovém voze do Amsterodamu. Chtěla tehdy před ním padnout na kolena a prosit ho, aby ji u sebe držel třeba násilím a nikdy nepouštěl pryč. Toužila tehdy, aby už jednou skončila ta nebezpečná cesta zrad. Toužila se zastavit.

Teď se snažila vybavit si nejintenzivněji tu tehdejší touhu, dovolat se jí, opřít se o ni. Bylo to marné. Pocit nechuti byl silnější. Vraceli se do hotelu večerní ulicí. Italové kolem nich hlučeli, křičeli, gestikulovali, takže mohli jít vedle sebe beze slov, aniž slyšeli své mlčení. Pak se Sabina dlouho umývala v koupelně a Franz na ni čekal pod přikrývkou v posteli. Malá lampička byla jako vždycky rozžata.

Když se vrátila z koupelny, zhasla ji. To bylo poprvé, co to udělala. Franz si měl toho gesta lépe všimnout. Nevěnoval mu pozornost, protože světlo pro něho nemělo význam. Jak víme, měl při milování rád zavřené oči. A právě kvůli těm zavřeným očím Sabina zhasla lampičku. Nechtěla ta spuštěná

víčka vidět už ani vteřinu. Oči, jak říká přísloví, jsou oknem do duše. Franzovo tělo, které se na ní vždycky zmítalo se zavřenýma očima, bylo pro ni tělem bez duše. Podobalo se zvířecímu mláděti, které je ještě slepé a vydává bezmocné

zvuky, protože má žízeň. Souložící Franz s nádhernými svaly byl jako obrovské štěně, které se kojí na jejích prsou. Ostatně on měl opravdu v ústech bradavku jejího prsu, jako by cucal mléko! Ta představa, že je dole dospělým mužem a nahoře mládětěm, které se koj í,

že tady souloží s nemluvnětem, ocitala se pro ni na pomezí hnusu. Ne, už nikdy nechce vidět, jak se na ní zoufale pohybuje, už mu nikdy nenastaví svůj prs jako fena štěněti, je to dnes naposledy, neodvolatelně

naposledy!

Věděla ovšem, že jej í rozhodnutí je vrcholem nespravedlnosti, že Franz je nejlepší ze všech mužů, které kdy měla, že je inteligentní, že rozumí jej ím obrazům, že je hezký, že je dobrý, ale čím více si to uvědomovala, tím více toužila znásilnit tu inteligenci, tu dobrotivost, znásilnit tu bezmocnou sílu. Milovala ho té noci prudčeji než kdykoli jindy, protože ji vzrušovalo vědomí, že je to naposledy. Milovala ho a byla už někde daleko jinde. Už zase slyšela znít z dálky zlatou trubku zrady a věděla, že je to hlas, kterému neodolá. Zdálo se j í, že je před ní ještě nesmírný prostor svobody a dálka té prostory ji vzrušovala. Milovala Franze bláznivě, divoce, tak jak ho nikdy nemilovala. Franz vzlykal na jejím těle a byl si jist, že všemu rozumí: I když byla Sabina u večeře mlčenlivá a neřekla mu, co si myslí o jeho rozhodnutí, teď mu odpovídala. Dávala mu najevo svou radost, svou vášeň, svůj souhlas, svou touhu žít navždy s ním.