Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 49

Pro Sabinu žít v pravdě, nelhat sobě ani jiným, je možné jen za předpokladu, že žijeme bez publika. Ve chvíli, kdy našemu jednání někdo přihlíží, přizpůsobujeme se chtě nechtě očím, které nás pozoruj í, a nic už není pravda z toho, co děláme. Mít publikum, myslit na publikum, to znamená žít ve lži. Sabina opovrhuje literaturou, kde autoři prozrazují na sebe i na své přátele všechny intimity. Člověk, který ztratí svou intimitu, ztratí vše, myslí si Sabina. A člověk, který se jí zbavuje dobrovolně, je monstrum. Sabina proto nijak netrpí tím, že musí tajit svou lásku. Naopak, jen tak může "žít v pravdě". Franz si je naopak jist, že v rozdělení života na soukromou a veřejnou sféru je obsažen pramen veškeré lži: člověk je někým jiným v soukromí a někým jiným na veřejnosti. "Žít v pravdě" znamená pro něho zrušit bariéru mezi soukromým a veřejným. Rád cituje větu André Bretona o tom, že by chtěl žít "ve skleněném domě", kde nic není tajemstvím a kam každý může vidět. Když slyšel svou ženu, jak říká Sabině "ten šperk je ošklivý!", pochopil, že už

dál nemůže žít ve lži. V té chvíli se měl totiž Sabiny zastat. Neudělal to jen proto, že se bál prozradit jejich tajnou lásku.

Nazítří po koktejlu měl odjet se Sabinou na dva dny do Říma. V duchu slyšel stále větu "ten šperk je ošklivý" a viděl svou ženu jinou, než jaká se mu celý

život jevila. Její agresivita, nezranitelná, hlučná a temperamentní, mu snímala s ramen břemeno dobroty, které nesl trpělivě celých třiadvacet let manželství. Vzpomněl si na obrovský vnitřní prostor chrámu v Amsterodamu a znovu v sobě

pocítil zvláštní, nesrozumitelné nadšení, které v něm vzbuzovala jeho prázdnota. Balil si kufřík, když za ním Marie-Claude vstoupila do pokoje; vyprávěla o včerejších hostech, schvalovala energicky některé názory, které od nich slyšela, a s výsměchem odsuzovala jiné.

Franz se na ni dlouze díval a pak řekl: "Žádná konference v Římě se nekoná." Nechápala: "Tak proč tam jedeš?"

Řekl: "Mám už tři čtvrtě roku milenku. Nechci se s ní scházet v Ženevě. Proto tak často

cestuju. Myslil jsem si, že bys o tom měla vědět." Po prvních vyslovených slovech se lekl; původní odvaha ho opustila. Odvrátil oči, aby nemusil vidět ve tváři Marie-Claude zoufalství, které se jí domníval způsobit svými slovy.

Po malé pauze se ozvalo: "Ano, také si myslím, že bych o tom měla vědět." Hlas zněl pevně a Franz zvedl oči: Marie-Claude nebyla zhroucená. Podobala se stále té ženě, která včera řekla hlaholivým hlasem "ten šperk je ošklivý!". Pokračovala: "Když už jsi tak odvážný a oznámil jsi mi, že mne tři čtvrtě roku klameš, můžeš mi také říci s kým?"

Vždycky si říkal, že nesmí Marii-Claude ublížit, že si v ní musí vážit ženy. Ale kam se poděla ta žena v Marii-Claude? Jinak řečeno, kam se poděl obraz maminky, který si spojoval se svou ženou? Maminka, jeho smutná a zraněná maminka, která

měla na každé noze jinou botu, z Marie-Claude odešla a snad z ní ani neodešla, protože v ní nikdy nebyla. Uvědomil si to s náhlou nenávistí.