Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 39

Devátou, Bartákovou sonátou pro dva klavíry a bicí nástroje anebo zpěvem Beatles. Franz nerozlišuje mezi takovou vážnou hudbou a hudbou pro zábavu. To rozlišení mu připadá staromódní a pokrytecké. Miluje stejně rock jako Mozarta.

Považuje hudbu za osvoboditelku: osvobozuje ho od samoty, uzavřenosti, prachu knihovny, otvírá v jeho těle dveře, jimiž duše vystupuje do světa, aby se bratřila. Rád tančí a lituje, že Sabina s ním tuto vášeň nesdílí. Sedí spolu v restauraci a z tlampače jim hraje k jídlu hlučná rytmická hudba. Sabina říká: "Je to bludný kruh. Lidé hluchnou, protože si pouští hudbu čím dál hlasitěji. Ale protože hluchnou, nezbývá jim, než si ji pouštět ještě hlasitěji."

"Ty nemáš ráda hudbu?" ptá se Franz.

"Ne," říká Sabina. Pak dodává: "Možná že kdybych žila jindy..." a myslí na dobu, kdy žil Johann Sebastian Bach a kdy se hudba podobala růži rozkvetlé na obrovské sněhové pláni ticha.

Hluk v masce hudby ji pronásleduje už od raného mládí. Musila strávit jako studentka malířské akademie celé prázdniny na tak zvané stavbě mládeže. Bydlili na společných ubikacích a chodili pracovat na staveniště huti. Hudba řvala z tlampačů od pěti ráno do devíti večer. Chtělo se j í plakat, ale hudba byla veselá a nebylo možno se před ní nikde skrýt, ani na záchodě ani v posteli pod přikrývkou, tlampače byly všude. Hudba byla jak smečka honicích psů, kterou na ně poštvali.

Myslila si tehdy, že jen v komunistickém světě vládne toto barbarství hudby. V cizině zjistila, že proměna hudby v hluk je planetární proces, jímž lidstvo vstupuje do dějinné fáze totální ošklivosti. Totální ráz ošklivosti se projevil nejdříve jako všudypřítomná ošklivost akustická: auta, motocykly, elektrické

kytary, vrtačky, tlampače, sirény. Všudypřítomnost ošklivosti vizuální bude rychle následovat.

Povečeřeli, šli nahoru do pokoje, milovali se a Franzovi se pak pletly myšlenky na prahu usínání. Vzpomněl si na hlučnou hudbu u večeře a napadlo ho: "Hluk má

jednu výhodu. Nejsou v něm slyšet slova." Uvědomil si, že od mládí nedělá nic jiného, než že mluví, píše, přednáší, vymýšlí věty, hledá formulace, opravuje je, takže nakonec žádná slova nejsou přesná, jejich smysl se rozmazává, ztrácejí

obsah a stává se z nich smetí, plevy, prach, písek, který mu bloudí mozkem, bolí ho v hlavě, je jeho nespavostí, jeho nemocí. A v té chvíli zatoužil, nejasně a mocně, po nesmírné hudbě, absolutním hluku, krásném a veselém rámusu, který

všechno obejme, zalije a ohluší a v kterém zanikne navždy bolest, marnost a nicotnost slov. Hudba, to je negace vět, hudba, to je anti-slovo! Toužil být v dlouhém objetí se Sabinou, mlčet, neříci už nikdy jednu jedinou větu a nechat splynout rozkoš s orgiastickým hřmotem hudby. V tom šťastném imaginárním hluku usnul.

Světlo a tma

Žít znamená pro Sabinu vidět. Vidění je vymezeno dvojí hranicí: silným světlem, které oslepuje, a totální tmou. Tím je možná určena Sabinina nechuť k jakémukoli extrémismu. Extrémy znamenají hranici, za níž končí život, a vášeň extremismu, v umění i v politice, je zastřená touha po smrti.