Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 36

Jak se to mohlo stát? Ještě před chvílí jí připadala buřinka na její hlavě jako žert. Což je od směšného ke vzrušujícímu jen krůček?

Ano. Když se tehdy na sebe dívala do zrcadla, neviděla tam v prvních vteřinách než rozmarnou situaci. Ale vzápětí bylo komické překryto vzrušujícím: buřinka neznamenala žert ale násilí; násilí na Sabině, na její ženské důstojnosti. Viděla se s obnaženýma nohama, v tenkých kalhotkách, skrze něž prosvítal klín. Prádlo podtrhovalo půvab jejího ženství a tvrdý mužský klobouk to ženství

popíral, znásilňoval, zesměšňoval. Tomáš stál vedle ní oblečen, z čehož vyplývalo, že podstatou toho, co oba vidí, není legrace (to by přece i on musil být v prádle a v buřince), nýbrž ponížení. Místo toho, aby to ponížení odmítla, ona ho pyšně a provokativně předváděla, jako kdyby se nechala dobrovolně a veřejně znásilňovat, a najednou už nemohla dál a strhla Tomáše na zem. Buřinka se zakutálela pod stůl a oni se zmítali na koberci pod zrcadlem. Vraťme se ještě k buřince:

Nejdříve byla nejasnou vzpomínkou na zapomenutého dědečka, starostu malého českého města v minulém století.

Za druhé byla památkou na tatínka. Po pohřbu si její bratr přivlastnil všechen majetek po rodičích a ona z pyšného vzdoru se odmítla hádat o svá práva. Prohlásila sarkasticky, že si bere buřinku jako jediné dědictví po otci. Za třetí byla rekvizitou milostných her s Tomášem.

Za čtvrté byla znakem její originality, kterou vědomě pěstovala. Nemohla si s sebou vzít do emigrace mnoho věcí a vzala-li si tento objemný a nepraktický

předmět, znamenalo to, že se musila vzdát jiných praktičtějších. Za páté: v cizině se buřinka stala sentimentálním objektem. Když přijela za Tomášem do Curychu, vzala si buřinku s sebou a měla ji na hlavě, když mu otvírala dveře hotelového pokoje. Tehdy se stalo něco, s čím nepočítala: buřinka nebyla ani veselá ani vzrušující, stala se památkou na uplynulý čas. Byli oba dojati. Milovali se jako nikdy předtím: pro obscénní hry nebylo místa, protože jejich setkání nebylo pokračováním erotických schůzek, kdy pokaždé vymýšleli nějakou novou malou neřest, ale rekapitulací času, zpěvem o jejich společné

minulosti, sentimentálním resumé nesentimentálního příběhu, který se ztrácel v dálce.

Buřinka se stala motivem hudební skladby, jíž je Sabinin život. Ten motiv se znovu a znovu vracel a pokaždé měl jiný význam; všechny ty významy pluly buřinkou jako voda řečištěm. A mohu říci, že to bylo Herakleitovo řečiště:

"nikdy nevstoupíš dvakrát do téže řeky!": buřinka byla koryto, v němž Sabina viděla téci pokaždé jinou řeku, jinou sémantickou řeku: stejný předmět probouzel pokaždé jiný význam, ale spolu s tím významem se ozývaly (jako echo, jako průvod ech) všechny významy minulé. Každý nový zážitek zněl stále bohatším souzvukem. Tomáš a Sabina byli v curyšském hotelu dojati pohledem na buřinku a milovali se skoro v pláči, protože ta černá věc nebyla jen vzpomínkou na jejich milostné

hry, ale i památkou na Sabinina otce a na dědečka, který žil ve století bez aut a letadel. Teď snad můžeme lépe pochopit propast, která oddělovala Sabinu a Franze: on naslouchal dychtivě příběhu jej ího života a ona naslouchala stejně dychtivě