Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 35

Potom svlékla sukni. Vzala Franze za ruku a obrátila ho k velkému zrcadlu, které stálo krok od nich opřeno o zeď. Nepouštěla jeho ruku a dívala se do zrcadla pořád tím dlouhým, tázavým pohledem, chvíli na sebe, chvíli na něho. U zrcadla byl na zemi podstavec, na němž byla nasazena stará černá pánská

buřinka. Shýbla se pro ni a nasadila si ji na hlavu. Obraz v zrcadle se rázem změnil: byla tam teď žena v prádle, krásná, nepřístupná, lhostejná, a na hlavě

měla nasazenu strašlivě nepatřičnou buřinku. Držela za ruku muže v šedivém obleku s kravatou.

Znovu se musil usmát tomu, jak nerozumí své milence. Nesvlékla se proto, aby ho vyzvala k milování, ale aby provedla jakýsi podivný šprým, soukromý happening pro ně dva. Chápavě a souhlasně se usmál.

Čekal, že malířka odpoví na jeho úsměv úsměvem, ale nedočkal se. Nepouštěla jeho ruku a dívala se v zrcadle střídavě na sebe a na něho.

Doba happenningu překročila svou hranici. Franzovi se zdálo, že šprým (i když byl ochoten ho považovat za půvabný) trvá už příliš dlouho. Vzal proto buřinku něžně mezi dva prsty, s úsměvem ji sundal malířce z hlavy a položil zpátky na podstavec. Bylo to, jak by vymazával gumou vousy, které nakreslilo nezbedné dítě na obrázek Panny Marie.

Ještě několik vteřin zůstala bez hnutí a dívala se na sebe do zrcadla. Pak ji Franz zahrnul

něžnými polibky. Znovu ji prosil, aby s ním odjela na deset dní do Palerma. Slíbila mu to tentokrát bez odmluv a on odešel.

Byl zase ve výborné náladě. Ženeva, kterou celý život proklínal jako metropoli nudy, mu připadala krásná a plná dobrodružství. Byl už na ulici a ohlížel se zpátky vzhůru k širokému oknu ateliéru. Bylo pozdní jaro, horko, nad všemi okny byly napnuty pruhované rolety. Franz došel k parku, nad nímž v dálce se vznášely zlaté kopule pravoslavného chrámu jako pozlacené dělové koule, které neviditelná

síla zadržela těsně před dopadem a nechala tkvět ve vzduchu. Bylo to krásné. Franz scházel dolů k nábřeží, aby tam nasedl na člun městské dopravy a nechal se převézt na severní břeh jezera, kde bydlil.

—2. --Sabina zůstala sama. Vrátila se před zrcadlo. Byla stále jen v prádle. Nasadila si opět buřinku a dlouze se pozorovala. Divila se sama sobě, že už tolik let pronásleduje jeden ztracený okamžik.

Kdysi před mnoha lety k ní přišel Tomáš a buřinka ho zaujala. Nasadil si ji a díval se na sebe do velkého zrcadla, které stejně jako zde stálo tehdy opřeno o zeď v jejím pražském ateliéru. Chtěl vidět, jak by mu slušelo být starostou z minulého století. Když se pak Sabina začala pomalu svlékat, posadil jí buřinku na hlavu. Stáli před zrcadlem (vždycky před ním stáli, když se svlékala) a pozorovali se v něm. Byla jen v prádle a na hlavě měla buřinku. Pak náhle pochopila, že jsou oba tím pohledem vzrušeni.