Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 32

stalo? Má tedy prožít už celý svůj život ve strachu, že ho ztratí?

Říká si: Jejich setkání bylo od počátku založeno na omylu. Anna Karenina, kterou tiskla pod paží, byla falešná legitimace, kterou Tomáše oklamala. Vytvořili jeden pro druhého peklo, i když se mají rádi. To, že se mají rádi, je důkazem, že chyba není v nich samých, v jejich jednání nebo v jejich nestálém citu, ale v tom, že se k sobě nehodí, protože on je silný a ona je slabá. Je jako Dubček, který dělá uprostřed jediné věty půl minutovou pauzu, je jako jej í vlast, která

koktá, lapá po dechu a nemůže mluvit.

Ale právě ten slabý musí umět být silný a odejít, když ten silný je příliš slabý, než aby uměl slabém ublížit.

Tak si to říkala a tiskla tvář ke Kareninově chlupaté hlavě: "Nezlob se, Karenine. Ještě jednou budeš muset změnit byt."

—28. --Seděla přitištěna v koutku kupé, těžký kufr měla nad hlavou. Karenin se jí tiskl u nohou. Myslila na kuchaře z restaurace, kde byla zaměstnána, když žila matky. Využíval každé příležitosti, aby ji plácl po zadku a mnohokrát přede všemi vyzýval, aby se s ním šla vyspat. Bylo to zvláštní, že myslila právě na něho. Představoval pro ni přímo příklad všeho, co se jí hnusilo. Ale teď nemyslila než

na to, že ho vyhledá a řekne mu: "Říkal jsi, že se se mnou chceš vyspat. Jsem zde." Toužila, udělat něco, aby už nebylo cesty zpátky. Toužila zničit brutálně celou minulost svých posledních sedmi let. Byla to závrať. Omamující, nepřekonatelná touha po pádu.

Mohli bychom závrať také nazvat opilstvím slabosti. Člověk si uvědomuje svou slabost a nechce se jí bránit, nýbrž poddat. Je opilý svou slabostí, chce být ještě slabší, chce upadnout uprostřed náměstí, přede všemi, chce být dole a ještě níž než dole.

Přesvědčovala se o tom, že nezůstane v Praze a nebude už dělat fotografku. Vrátí se do malého města, z něhož ji kdysi odvolal hlas Tomáše. Ale když přijela do Prahy, musila tam přece jen nějaký čas zůstat, aby zařídila mnoho praktických věcí. Začala svůj odjezd odkládat.

Tak uplynulo pět dnů a v bytě se náhle objevil Tomáš. Karenin mu dlouho vyskakoval k tváři, takže je na dlouhou chvíli zbavil nutnosti něco si říct. Bylo jim, jako by stáli uprostřed sněhové pláně a třásli se zimou. Pak k sobě přistoupili jako milenci, kteří se dosud nepolíbili. Zeptal se: "Všechno tu bylo v pořádku?"

"Ano," odpověděla.

"Byla jsi v týdeníku?"

"Telefonovala jsem tam."

"A?"

"Nic. Čekala jsem."

"Na co?"

Neodpověděla. Nemohla mu říci, že čekala na něho.

---29. --Vracíme se k okamžiku, který už známe. Tomáš byl zoufalý a bolel ho žaludek. Usnul až velmi pozdě v noci.