Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 31

deníku, který se v těch dnech proměnil v noviny odboje. Všichni, kdo tam Dubčeka poslouchali, ho v té chvíli nenáviděli. Měli mu za zlé kompromis, který

připustil, cítili se poníženi jeho ponížením a jeho slabost je urážela. Když si teď v Curychu vzpomíná na tu chvíli, necítí už k Dubčekovi opovržení. Slovo slabost jí už nezní jako odsudek. Když je člověk konfrontován s přesilou je vždycky slabý, i když má atletické tělo jako Dubček. Ta slabost, která jim tehdy připadala nesnesitelná, odpudivá a která je vyhnala ze země, ji náhle přitahovala. Uvědomovala si, že patří k slabým, do tábora slabých, do země

slabých a že jim má být věrna právě proto, že jsou slabí a lapají po dechu uprostřed věty. Byla přitahována tou slabostí jako závratí. Byla jí přitahována, protože se sama cítila slabá. Znovu začala žárlit a znovu se jí třásly ruce. Tomáš to viděl a udělal gesto, které dobře znala, vzal její ruce do svých chtěl je uklidnit svým stiskem. Vytrhla se mu.

"Co je ti?" řekl.

"Nic."

"Co chceš, abych pro tebe udělal?"

"Chci, abys byl starý. O deset let starší. O dvacet let starší!" Chtěla tím říci: Chci, abys byl slabý. Abys byl tak slabý jako j á.

—27. --Karenin si stěhování do Švýcarska nikdy nepřál. Karenin nenáviděl změny. Pejskův čas se neděje ve směru přímky, nepohybuje se dopředu pořád dál, od jedné věci k další. Děje se v kruhu podoben času hodinových ručiček, které také neběží

bláznivě někam dopředu, ale otáčejí se dokola po ciferníku, den ze dne po stejné dráze. Stačilo, že si v Praze koupili novou židli nebo přemístili květináč a Karenin to zaznamenal s nevolí. Vyrušilo ho to z jeho času. Je to jako kdyby ručičkám na ciferníku pořád vyměňovali číslice.

Přesto se mu podařilo brzy obnovit i v curyšském bytě starý řád a staré ceremonie. Stejně jako v Praze vyskočil za nimi ráno na postel, aby je přivítal do dne, doprovázel pak Terezu na první ranní nákup a vyžadoval si jako v Praze pravidelnou procházku.

Byl orlojem jejich života. Když na ni přicházely chvíle beznaděje, říkala si, že musí vydržet kvůli němu, protože on je ještě slabší než ona, snad ještě slabší než Dubček a její opuštěná vlast.

Vrátili se z procházky a právě zvonil telefon. Zvedla sluchátko a ptala se, kdo volá.

Byl to ženský hlas, mluvil německy a dožadoval se Tomáše. Ten hlas byl netrpělivý a Tereze se zdálo, že se z něho ozývá opovržení. Když řekla, že Tomáš

není doma a že neví, kdy se vrátí, žena na druhé straně se zasmála a bez pozdravu položila sluchátko.

Tereza věděla, že se nestalo vůbec nic. Mohla to být sestra z nemocnice, pacientka, sekretářka, kdokoli. Ale přesto byla rozrušená a nemohla se vůbec na nic soustředit. Tehdy si uvědomila, že ztratila i ten zbytek síly, který měla kdysi v Čechách a že tento naprosto bezvýznamný incident není vůbec s to unést. Kdo je v cizině, jde v prázdném prostoru vysoko nad zemí bez záchranné sítě, kterou člověku poskytuje jeho vlastní země, kde má rodinu, kolegy, přátele snadno se domluví jazykem, který zná od dětství. V Praze byla na Tomášovi závislá jen srdcem. Zde na něm závisí vším. Kdyby ji opustil, co by se tu s ní