Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 26

Poslechla Tomáše a za matkou nejela. Ještě téhož dne si však odřela koleno, když spadla na ulici. Její chůze se stala vratká a skoro denně někde spadla, někde se o něco zranila anebo přinejmenším sama upustila nějaký předmět, který měla v rukou.

Byla v ní nepřekonatelná touha po pádu. Žila v ustavičné závrati. Ten, kdo padá, říká: "Zvedni mne!". Tomáš ji trpělivě zvedal.

—19. --"Chtěla bych tě milovat ve svém ateliéru, jako by to bylo jeviště. Kolem by byli lidé a nesměli by se přiblížit ani na krok. Ale nemohli by z nás spustit oči..." Tak jak čas míjel, ten obraz ztrácel na své původní krutosti a začal ji vzrušovat. Několikrát tu situaci vyvolala šeptem Tomášovi, když se milovali. Napadlo ji, že existuje způsob, jak uniknout odsouzení, které viděla v Tomášových nevěrách: ať ji bere s sebou! ať ji bere za svými milenkami! Snad by to byl způsob, jak učinit jej í tělo zase první a jediné ze všech. Jej í tělo by se stalo jeho alter ego, jeho pobočníkem a asistentem.

"Budu ti je svlékat, umyju ti je ve vaně a pak ti je přivedu..." šeptala mu, když byli k sobě přitištěni. Toužila, aby se stali jednou hermafroditní bytostí a těla jiných žen byla jejich společnou hračkou.

—20. --Stát se alter ego jeho polygamního života. Tomáš tomu nechce rozumět, ale ona se nemohla zbavit té představy a snažila se sblížit se Sabinou. Navrhla jí, že jí udělá fotografické portréty.

Sabina ji pozvala do ateliéru a ona konečně uviděla rozlehlou místnost, uprostřed níž stál široký gauč ve tvaru čtverce jako pódium.

"To je ostuda, že jsi u mne ještě nebyla," říkala Sabina a ukazovala jí obrazy, které byly opřeny o zeď. Vytáhla dokonce odněkud staré plátno, které dělala ještě ve škole. Bylo na něm staveniště hutí. Malovala ho v době, kdy škola vyžadovala nejpřísnější realismus (nerealistické umění bylo tehdy považováno za podvracení socialismu) a Sabina, vedena sportovním duchem sázky, se snažila být ještě přísnější než profesoři a malovala obrazy tak, aby na nich nebylo znát tah štětce a podobaly se barevné fotografii.

"Tenhle obraz jsem zkazila. Skápla mi na něj červená barva. Byla jsem nejdřív nešťastná, ale pak se mi začala ta skvrna líbit, protože vypadala jako prasklina. Jako by staveniště nebylo skutečným staveništěm, nýbrž puklou divadelní dekorací, na níž je staveniště pouze namalované. Začala jsem si s tou prasklinou hrát, rozšiřovat ji, vymýšlet si, co by bylo možno za ní vidět. Tak jsem namalovala svůj první cyklus obrazů, který jsem nazvala Kulisy. Nesměl je samozřejmě nikdo vidět. Byli by mě vyhodili ze školy. Vždycky byl vpředu perfektně realistický svět a za ním, jako za roztrženým plátnem dekorace, bylo vidět něco jiného, tajemného nebo abstraktního."

Odmlčela se a ještě dodala: "Vpředu byla srozumitelná lež a vzadu byla nesrozumitelná pravda."