Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 25

"Terezo, Terezičko, kam se mi to ztrácíš? Vždyť tobě se zdá každý den o smrti, jako bys opravdu chtěla odejít..." říkal jí, když seděli proti sobě ve vinárně. Byl den, rozum a vůle byly opět u moci. Kapka červeného vína stékala pomalu po skle číše a Tereza říkala: "Tomáši, já za to nemůžu. Vždyť j á všemu rozumím. Já

vím, že mne máš rád. Já vím, že ty nevěry, že to není žádná tragédie..." Dívala se na něho s láskou, ale bála se noci, která přijde, bála se svých snů. Její život byl rozpolcen. Zápasily o ni noc a den.

—17. --Ten, kdo chce stále "někam výš", musí počítat s tím, že se mu jednoho dne

dostaví závrať. Co je to závrať? Strach z pádu? Ale proč se nám dostaví závrať i na rozhledně opatřené bezpečným zábradlím? Závrať je něco jiného než strach z pádu. Závrať znamená, že nás hloubka pod námi přitahuje, vábí, probouzí v nás touhu po pádu, které se pak vyděšeni bráníme.

Průvod nahých žen kolem bazénu, mrtvoly v pohřebním voze, které měly radost, že je Tereza mrtvá jako ony, to bylo "dole", kterého se děsila, odkud už jednou utekla, ale které ji k sobě tajemně vábilo. To byla její závrať: volala ji k sobě sladká (skoro veselá) rezignace na osud a na duši. Volala ji k sobě

solidarita bezduchých a jí se chtělo ve chvílích slabosti uposlechnout toho volání a vrátit se k matce. Chtělo se j í odvolat armádu duše z paluby těla; sednout si mezi matčiny přítelkyně a smát se tomu, že jedna z nich pustila hlasitě větry; pochodovat s nimi nahá kolem bazénu a zpívat.

—18. --Je pravda, že až do odchodu z domova Tereza bojovala s matkou, ale nezapomeňme, že ji přitom nešťastně milovala. Byla by pro ni s to udělat cokoli, kdyby ji o to matka požádala hlasem lásky. Jen proto, že ten hlas nikdy neuslyšela, našla sílu odejít.

Když matka pochopila, že její agresivita ztratila nad dcerou moc, psala jí do Prahy dopisy plné nářků. Stěžovala si na manžela, na zaměstnavatele, na zdraví, na děti a nazývala Terezu jediným člověkem, kterého má v životě. Tereze se zdálo, že konečně slyší hlas matčiny lásky, po které toužila dvacet let, a chtělo se jí zpátky. Chtělo se jí zpátky o to víc, že se cítila slabá. Tomášovy nevěry j í náhle odhalily jej í bezmocnost a z pocitu bezmoci se rodila závrať, nesmírná touha po pádu.

Jednou jí matka telefonovala. Prý má rakovinu. Její život se může počítat už sotva na několik měsíců. Ta zpráva proměnila Terezino zoufalství z Tomášových nevěr ve vzpouru a vyčítala si, že matku zradila pro muže, který ji nemiluje. Byla ochotna zapomenout všechno, čím ji kdy matka trápila. Byla ji s to dnes chápat. Vždyť jsou obě ve stejné situaci: matka miluje otčíma jako Tereza miluje Tomáše a otčím trápí matku nevěrami stejně jako Tomáš mučí Terezu. Byla-li matka na Terezu zlá, bylo to jen proto, že příliš trpěla.

Řekla Tomášovi o matčině nemoci a oznámila mu, že si vezme na týden dovolenou, aby za ní odjela. Její hlas byl plný vzdoru.

Jako by vytušil, že to, co ji přitahuje k matce, je závrať, Tomáš její cestě nepřál. Telefonoval do nemocnice malého města. Evidence o rakovinových vyšetřeních je v Čechách velice důkladná, takže mohl snadno zjistit, že u Tereziny matky nebylo zjištěno nikdy žádné podezření na rakovinu a že dokonce v posledním roce nenavštívila lékaře.