Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 28

to řekl tiše, i když to jen šeptal, byl to rozkaz a ona pocítila vždycky vzrušení z toho, že poslouchá. Teď uslyšela stejné slovo a chuť uposlechnout byla snad ještě větší, protože uposlechnout někoho cizího je zvláštní šílenství, šílenství v tomto případě ještě o to krásněj ší, že rozkaz nevyslovuje muž, ale žena.

Sabina si od ní vzala aparát a Tereza se svlékla. Stála před Sabinou nahá a odzbrojená. Doslova odzbrojená, to jest bez aparátu, kterým si před chvílí kryla tvář a zároveň j ím mířila jako zbraní na Sabinu. Byla dána Tomášově milence na pospas. Ta krásná odevzdanost ji opíjela. Toužila, aby vteřiny, kdy stoj í nahá proti ní, nikdy nekončily.

Myslím, že i Sabinu ovanulo zvláštní kouzlo situace, kdy před ní stála žena jejího milence, podivně odevzdaná a plachá. Dvakrát nebo třikrát cvakla spouští

a pak, jako by se lekla toho okouzlení a chtěla ho rychle zaplašit, hlasitě se rozesmála. Tereza se rozesmála též a obě ženy se oblékly.

—23. --Všechny předchozí zločiny ruské říše se děly přikryty diskrétním stínem. Deportace půl miliónu Litevců, zavraždění statisíců Poláků, likvidace krymských Tatarů, to všechno zůstalo v paměti bez fotografických dokumentů a tedy vlastně

jako cosi nedokazatelného, co bude dříve či později prohlášeno za mystifikaci. Naproti tomu přepadení Československa v roce 1968 je celé vyfotografováno a nafilmováno, uloženo v archívech celého světa.

Čeští fotografové a kameramani si uvědomili, že právě oni mohou vykonat to jediné, co se ještě vykonat dalo: zachovat pro dalekou budoucnost obraz násilí. Tereza byla plných sedm dní na ulicích a fotografovala ruské voj áky a důstojníky ve všech situacích, které je kompromitovaly. Rusové nevěděli, co dělat. Byli přesně instruováni, jak se mají chovat, když po nich bude někdo střílet nebo házet kameny, ale nikdo jim nedal pokyny, co dělat, když na ně někdo namíří

objektiv fotoaparátu.

Vyfotografovala spoustu filmů. Asi polovinu z nich rozdala v nevyvolaném negativu zahraničním žurnalistům (hranice byly stále otevřeny, novináři přijížděli z ciziny alespoň na skok a byli vděčni za každý dokument). Mnohé z nich se objevily v nejrůznějších zahraničních

novinách: byly na nich tanky, hrozící pěsti, pobořené domy, mrtví přikryti zkrvavenou červenomodrobílou vlajkou, mladíci na motocyklech, kteří ve zběsilé rychlosti jezdili kolem tanků

a mávali národními prapory na dlouhých žerdích, a mladé dívky v neuvěřitelně krátkých sukních, které provokovaly ubohé ruské vojáky, sexuálně vyhladovělé, a líbaly se před jejich očima s neznámými kolemjdoucími. Řekl jsem již, že ruská

invaze nebyla jen tragédie, ale též slavnost nenávisti plná podivné (a nikdy nikomu již nevysvětlitelné) euforie.

—24. --Odvezla si s sebou do Švýcarska asi padesát fotografií, které sama vyvolala se vší péčí a uměním. Šla je nabídnout velkému obrázkovému časopisu. Redaktor ji přijal vlídně (všichni Češi nosili ještě kolem hlavy aureolu svého neštěstí, které dojímalo dobré Švýcary), posadil ji do křesla, prohlížel si snímky, chválil je a vysvětlil j í, že nyní, když už od událostí uplynul jistý čas, nemají ("přesto, že jsou velice krásné!") žádnou naději na uveřejnění.