Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 24

Милан Кундера

vypálil první ránu. Sen byl hrůzný od samého počátku. Jít nahá s ostatními nahými ženami pochodovým krokem byl pro Terezu nejzákladnější obraz hrůzy. Když

byla u matky, nesměla se zamknout v koupelně. Matka jí tím chtěla říci: tvoje tělo je jako ostatní těla; nemáš žádné právo na stud; nemáš žádný důvod zakrývat něco, co existuje stejné v miliardách jiných exemplářů. V matčině světě byla všechna těla stejná a pochodovala v řadě za sebou. Nahota byla od dětství pro Terezu znamením povinné uniformity koncentračního tábora; znamením ponížení. A byla ještě jiná hrůza hned na počátku toho snu: všechny ženy musily zpívat!

Nejenom že jejich těla byla stejná, stejně bezcenná, nejenom že byla pouhými zvučícími mechanismy bez duše, ale ženy se nad tím radovaly! Byla to radostná

solidarita bezduchých! Ženy byly šťastny, že odhodily přítěž duše, tuto směšnou pýchu, iluzi jedinečnosti, a že jsou jedna jako druhá. Tereza zpívala s nimi, ale neradovala se. Zpívala ze strachu, že když nebude zpívat, ženy ji zabij í. Ale co znamenalo, že po nich Tomáš střílel a že padaly jedna po druhé mrtvé do bazénu?

Ženy, které se radují nad svou stejností a nerozlišeností, oslavují vlastně svou budoucí smrt, která učiní jejich stejnost absolutní. Výstřel byl tedy jen šťastným naplněním jejich makabrálního pochodu. Proto po každé ráně z pistole se začaly radostně smát a zatímco mrtvola klesala pod hladinu, ony ještě zesílily svůj zpěv.

A proč to byl právě Tomáš, kdo střílel, a proč chtěl zastřelit i Terezu?

Protože právě on mezi ně Terezu poslal. To je to, co chce sen Tomášovi sdělit, když mu to Tereza neumí říct sama. Přišla za ním, aby unikla z matčina světa, kde všechna těla si byla rovna. Přišla za ním, aby se jej í tělo stalo jedinečným a nezaměnitelným. A on teď znovu nakreslil znamení rovnosti mezi ní a jiné: líbá

je všechny stejně, hladí je stejně; nedělá žádný, žádný, žádný rozdíl mezi tělem Terezy a jinými těly. Poslal ji takto zpátky do světa, z něhož chtěla uniknout. Poslal ji pochodovat nahou s jinými nahými ženami.

—16. --Zdály se jí střídavě tři seriály snů: první, v němž řádily kočky, vyprávěl o jejím utrpení ze života; druhý seriál ukazoval v nesčetných variacích obrazy jej í popravy; třetí mluvil o jejím životě po smrti, kdy se její ponížení stalo nikdy nekončícím stavem.

Vtěchto snech nebylo co dešifrovat. Obvinění, které adresovaly Tomášovi, bylo tak jasné, že mohl jen mlčet a se sklopenou hlavou hladit Terezu po ruce. Kromě toho, že byly výmluvné, ty sny byly též krásné. To je okolnost, která

unikla Freudovi v jeho teorii snů. Sen není jen sdělení (eventuelně šifrované sdělení), nýbrž také estetická aktivita, hra imaginace, která je sama o sobě hodnotou. Sen je důkazem toho, že fantazie, snění o tom, co se nestalo, patří k nejhlubším potřebám člověka. Zde je kořen zrádné nebezpečnosti snu. Kdyby sen nebyl krásný, bylo by možno na něj rychle zapomenout. Ale ona se ke svým snům stále vracela, opakovala si je v duchu, proměňovala je v legendy: Tomáš žil pod hypnotickým kouzlem mučivé krásy Tereziných snů.