Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 17

Ale stačí, že je člověk zamilovaný jak blázen a musí přitom slyšet kručení svých střev. Jednota těla a duše, ta lyrická iluze vědeckého věku, se rázem rozplyne.

—3. --Snažila se vidět skrze své tělo sebe. Proto stála tak často před zrcadlem. Jelikož se bála, aby ji při tom nepřistihla matka, měly její pohledy do zrcadla ráz tajné neřesti.

K zrcadlu ji nepřitahovala ješitnost nýbrž údiv nad tím, že vidí své j á. Zapomínala, že se dívá na palubní desku tělesných mechanismů. Zdálo se j í, že vidí svou duši, která se j í dává poznat v rysech její tváře. Zapomínala, že nos je jen zakončení hadice na přívod vzduchu do plic. Viděla v něm věrné vyj ádření své povahy.

Dívala se na sebe dlouze a chvílemi jí překáželo, že vidí ve své tváři matčiny rysy. Dívala se na sebe o to úporněji a snažila se silou vůle fyziognomii matky odmyslit, odčítat, aby v jej í tváři zůstalo jen to, co je ona sama. Když se j í

to podařilo, byla to chvíle opojení: duše vystupovala na povrch těla, jako když se armáda vyřítí z podpalubí, zaplní celou palubu, mává rukama k nebi a zpívá.

---4. --Nejenom že byla matce fyzicky podobná, ale zdá se mi chvílemi, že její život byl jen prodloužením matčina života, asi tak jako běh koule na kulečníku je jen prodloužením pohybu hráčovy ruky.

Kde a kdy začal ten pohyb, který se později změnil v život Terezy?

Snad ve chvíli, kdy Terezin dědeček, pražský obchodník, začal zbožňovat nahlas krásu své dcery, Tereziny matky. Byly jí tehdy tři nebo čtyři roky a on jí

vyprávěl o tom, že se podobá obrazu Rafaelovy madony. Čtyřletá Terezina matka si to dobře zapamatovala a když seděla později v gymnasiu v lavici, místo aby poslouchala učitele, myslila na to, kterým obrazům se podobá. Když přišel čas na vdávání, měla devět nápadníků. Všichni klečeli v kruhu kolem ní. Byla uprostřed jako princezna a nevěděla, kterého si má vybrat: jeden byl hezčí, druhý vtipnější, třetí bohatší, čtvrtý sportovnější, pátý byl z lepší

rodiny, šestý j í recitoval verše, sedmý procestoval celý svět, osmý hrál na housle a devátý byl ze všech nejmužnější. Ale všichni stejně klečeli a měli úplně stejné mozoly na kolenou.

Že si nakonec vybrala toho devátého, nebylo ani tak proto, že byl ze všech nejmužnější, ale proto, že když mu šeptala do ucha při milování "dávej pozor, moc dávej pozor!", on naschvál

pozor nedával a ona si ho musila honem vzít za muže, protože se j í nepodařilo včas sehnat lékaře, který by jí udělal potrat. Tak se narodila Tereza. Nespočetná rodina se sjela ze všech koutů vlasti, skláněla se nad kočárkem a šišlala. Terezina matka nešišlala. Mlčela. Myslila na ostatních osm nápadníků a všichni se jí zdáli být lepší než ten devátý. Stejně jako její dcera i Terezina matka se ráda dívala do zrcadla. Jednoho dne zjistila, že má kolem očí plno vrásek a řekla si, že jej í manželství je nesmysl. Potkala nemužného muže, který měl za sebou několik defraudací a dvě rozvedená