Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 15

—16. --Na rozdíl od Parmenida byla pro Beethovena tíha zřejmě něčím pozitivním. "Der schwer gefasste Entschluss", těžce dosažené rozhodnutí, je spjato s hlasem Osudu ("es muss sein"); tíže, nutnost a hodnota jsou tři pojmy vnitřně spolu spojené: jen to, co je nutné, je těžké, jen to, co váží, má cenu.

Toto přesvědčení se narodilo z Beethovenovy hudby a i když je možné (ne-li pravděpodobné), že za ně nesou odpovědnost spíš Beethovenovi vykladači než

skladatel sám, sdílíme ho dnes více méně všichni: velikost člověka spočívá pro nás v tom, že nese svůj osud jako Atlas nesl na ramenou klenbu nebes. Beethovenův hrdina je vzpěrač metafyzických závaží.

Tomáš odjížděl ke švýcarským hranicím a já si představuji, že sám vlasatý a zachmuřený Beethoven řídil orchestr místních hasičů a hrál mu na rozloučenou s emigrací pochod zvaný "es muss sein!".

Ale pak Tomáš přejel českou hranici a narazil na kolony ruských tanků. Musil zastavit auto před křižovatkou a čekat půl hodiny, než přejedou. Příšerný

tankista v černé uniformě stál na křižovatce a řídil dopravu, jako by všechny české silnice patřily jen jemu.

"Es muss sein," opakoval si v duchu Tomáš, ale pak o tom začal pochybovat: musilo to opravdu být? Ano, bylo nesnesitelné zůstat v Curychu a představovat si, jak Tereza žije sama v Praze.

Ale jak dlouho by ho soucit mučil? Celý život? Nebo celý rok? Anebo měsíc? Anebo jen

týden?

Jak to mohl vědět? Jak to mohl vyzkoušet?

Každý školák může v hodinách fyziky dělat pokusy, aby se přesvědčil o tom, je-li určitá vědecká hypotéza pravdivá. Ale člověk, protože žije jen jeden život, nemá

žádnou možnost ověřit hypotézu pokusem a nikdy se proto nedoví, zda měl či neměl poslechnout svůj cit.

S těmito myšlenkami otevřel dveře bytu. Karenin mu vyskakoval k tváři, takže mu ulehčil chvíli shledání. Chuť padnout Tereze do náručí (chuť, kterou cítil ještě

ve chvíli, kdy v Curychu nastupoval do auta) docela zmizela. Zdálo se mu, že stojí proti ní uprostřed sněhové pláně a že se oba třesou zimou.

—17. --Od prvního dne okupace létala ruská vojenská letadla celé noci nad Prahou.

Tomáš

tomu hluku odvykl a nemohl usnout.

Převaloval se vedle spící Terezy a vzpomněl si, co mu řekla kdysi dávno uprostřed bezvýznamného povídání. Mluvili o jeho příteli Z. a ona prohlásila:

"Kdybych nebyla potkala tebe, určitě bych se do něho zamilovala." Už tehdy uvedla ta slova Tomáše do podivné melancholie. Uvědomil si totiž

najednou, že je to jen náhoda že Tereza miluje jeho a ne přítele Z. Že kromě její uskutečněné lásky s Tomášem existuje v říši možností nekonečné množství neuskutečněných lásek k jiným mužům.

Všichni považujeme za nemyslitelné, že by láska našeho života mohla být něčím lehkým, co neváží; domníváme se, že naše láska je tím, co musilo být; že bez ní

by náš život nebyl naším životem. Zdá se nám, že sám zachmuřený Beethoven se svou strašlivou kšticí hraje naší velké lásce své "es muss sein!". Tomáš si vzpomínal na Terezinu poznámku o příteli Z. a konstatoval, že z příběhu jeho životní lásky se neozývá žádné "es muss sein!", nýbrž spíš "es konnte auch anders sein": mohlo to být také jinak.