Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 16

Před sedmi lety se v nemocnici Terezina města objevil náhodou obtížný případ mozkové nemoci, kvůli němuž pozvali Tomášova primáře k rychlé konzultaci. Ale primář měl náhodou ischias, nemohl se hýbat, a poslal do venkovské nemocnice místo sebe Tomáše. Ve městě bylo pět hotelů, ale Tomáš padl náhodou právě na ten, kde byla zaměstnána Tereza. Náhodou mu zbylo před odjezdem vlaku trochu volného času, aby si šel sednout do restaurace. Tereza měla náhodou službu a obsluhovala náhodou Tomášův stůl. Bylo zapotřebí šesti náhod, aby dostrkaly Tomáše k Tereze, jako by se mu samotnému k ní nechtělo.

Vrátil se do Čech kvůli ní. Rozhodnutí tak osudové se opíralo o lásku tak nahodilou, že by vůbec neexistovala, kdyby jeho šéf nebyl dostal před sedmi lety ischias. A ta žena, to ztělesnění absolutní náhody, leží teď vedle něho a dýchá hluboce ze spánku.

Bylo už pozdě v noci. Cítil, že ho začíná bolet žaludek, jak se mu to často dělo ve chvílích duševní tísně.

Její dech se jednou či dvakrát proměnil v jemné zachrápání. Tomáš v sobě necítil žádný soucit. Jediné co cítil, byl tlak v žaludku a zoufalství nad tím, že se vrátil.

DRUHÁ ČÁST - Duše a tělo

1. --Bylo by hloupé, aby se autor snažil čtenáři

namluvit, že jeho postavy skutečně

žily. Narodily se nikoli z těla matky, ale z jedné dvou sugestivních vět či z jedné základní situace. Tomáš se narodil z věty: einmal ist keinmal. Tereza se narodila z kručení břicha.

Když poprvé vstoupila do Tomášova bytu, začaly jí kručet vnitřnosti. Není divu,

neobědvala ani nevečeřela, jen před polednem snědla na nástupišti sendvič, než

nasedla do vlaku. Soustředila se na svou odvážnou cestu a na jídlo zapomněla. Ale kdo nemyslí na své tělo, stane se o to snadněji jeho obětí. Bylo strašné

stát před Tomášem a slyšet mluvit nahlas své útroby. Chtělo se jí plakat. Naštěstí ji Tomáš objal po deseti vteřinách a ona mohla na hlasy břicha zapomenout.

—2. --Tereza se tedy zrodila ze situace, která brutálně odhaluje nesmiřitelnou dualitu těla a duše, základní lidskou zkušenost.

Kdysi dávno člověk poslouchal udiveně, jak se v jeho hrudi ozývá zvuk pravidelných úderů a netušil, co to je. Nemohl považovat sám sebe za totožného s něčím tak cizím a neznámým, jako je tělo. Tělo byla klec a uvnitř ní bylo něco, co se dívalo, poslouchalo, bálo se, přemýšlelo a divilo; to něco, ten zbytek, co zůstal po odečtení těla, to byla duše.

Dnes ovšem tělo není neznámé: víme, že to, co tluče v hrudi, je srdce a že nos je zakončením hadice, která čouhá ven z těla, aby přiváděla kyslík do plic. Tvář

není než jakási palubní deska, do níž vyúsťují všechny mechanismy těla: zažívání, vidění, slyšení, dýchání, myšlení.

Od té doby, co na něm umí všechno pojmenovat, tělo znepokojuje člověka méně. Víme už také, že duše není než činnost šedé hmoty mozku. Dualita těla a duše se zahalila vědeckými termíny a můžeme se j í vesele smát jako staromódnímu předsudku.