Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 19

Jednou se matka procházela v zimě nahá při rozsvíceném světle. Tereza běžela honem zatahovat záclony, aby matku neviděli z protějšího domu. Slyšela za sebou její smích. O den později přišly za matkou přítelkyně: sousedka, kolegyně z obchodu, místní učitelka a ještě dvě nebo tři ženy, které měly ve zvyku se pravidelně scházet. Tereza spolu se šestnáctiletým synem jedné z nich vešla za nimi na chvíli do místnosti. Matka toho hned využila, aby vyprávěla, jak její dcera chtěla včera chránit její stud. Smála se a všechny ženy se smály s ní. Matka pak řekla: "Tereza se nechce smířit s tím, že lidské tělo čůrá a prdí." Tereza byla rudá, ale matka pokračovala: "Je na tom něco špatného?" a sama hned odpověděla na svou otázku: vypustila hlasitě větry. Všechny ženy se smály.

—7. --Matka hlasitě smrká, vypráví lidem nahlas o svém sexuálním životě, předvádí svůj umělý chrup. Umí ho s podivuhodnou obratností uvolnit jazykem v ústech: takže jí

při širokém úsměvu padá horní čelist k dolním zubům a její tvář má náhle hrůzný výraz.

Její počínání není než jedno jediné prudké gesto, jímž odhazuje svoji krásu a mládí. V době, kdy devět nápadníků klečelo v kruhu kolem ní, střežila úzkostivě

svoji nahotu. Jako by mírou studu chtěla vyjádřit míru hodnoty, kterou má její tělo. Jestliže se dnes nestydí, činí to radikálně, jako by svou nestoudností chtěla udělat slavnostní škrt za životem a vykřiknout, že mládí a krása, které přeceňovala, nemají ve skutečnosti žádnou cenu.

Zdá se mi, že Tereza je prodloužením onoho gesta, jímž matka odhodila daleko za sebe svůj život krasavice.

(A má-li Tereza sama nervózní pohyby, nedostatečnou vláčnost gest, nemůžeme se tomu divit: to veliké matčino gesto, divoké a sebeničivé, zůstalo v Tereze, stalo se Terezou!)

—8. --Matka si žádá pro sebe spravedlnost a chce, aby byl viník potrestán. Proto trvá na tom, aby dcera zůstala s ní ve světě nestoudnosti, kde mládí a krása nic neznamenají, kde celý svět není než jeden obrovský koncentrační tábor těl, která

se podobají jedno druhému a duše v nich jsou neviditelné. Teď můžeme lépe pochopit smysl tajné Tereziny neřesti, jejích častých a dlouhých pohledů do zrcadla. Byl to zápas s matkou. Byla to touha nebýt tělem, jako jsou jiná těla, ale uvidět na povrchu vlastní tváře armádu duše, která se vyřítila z podpalubí. Nebylo to snadné, protože duše, smutná, nesmělá, zakřiknutá, byla schovaná v hloubi Tereziných útrob a styděla se ukázat.

Tak tomu bylo právě toho dne, kdy poprvé potkala Tomáše. Proplétala se mezi opilci ve své restauraci, tělo bylo nachýleno pod tíhou piv, která nesla na tácu, a duše byla až někde v žaludku nebo v pankreatu. A právě tehdy ji Tomáš

oslovil. To oslovení bylo významné, protože přišlo od někoho, kdo neznal ani její matku ani opilce, kteří jí denně adresovali stereotypní oplzlé poznámky. Statut cizince ho povyšoval nad ostatní.