Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 13

Když odcházel z toho hotelu do svého curyšského domova (kam už dávno přibyl stůl, židle, křesla, koberec), říkal si šťastně, že si nese způsob svého života s sebou jako šnek svůj dům. Tereza a Sabina představovaly dva póly jeho života, póly vzdálené, nesmiřitelné, a přece oba krásné.

Jenže právě proto, že si nesl systém svého života všude s sebou, jako by patřil k jeho tělu, Tereza měla stále stejné sny.

Byli už v Curychu šest nebo sedm měsíců, když se vrátil domů pozdě večer a našel na stole dopis. Oznamovala mu, že odjela do Prahy. Odjela proto, že nemá sil žít v cizině. Ví, že by zde měla být Tomášovi oporou a ví také, že to neumí. Myslila si bláhově, že cizina ji změní. Věřila, že po tom, co zažila ve dnech invaze, nebude už malicherná, stane se dospělá, moudrá, silná, ale přecenila se. Je jeho přítěží a nechce j í být. Chce z toho vyvodit důsledky dříve, než bude docela pozdě. A omlouvá se mu, že si s sebou vzala Karenina.

Vzal si silné prášky na spaní a přesto usnul až k ránu. Naštěstí byla sobota a mohl zůstat doma. Už po stopadesáté si shrnoval celou situaci: hranice mezi jeho vlastí a ostatním světem nejsou již otevřeny jako v době, kdy odcestovali. Žádnými telegramy a telefony už Terezu nepřivolá zpátky. Úřady ji už do ciziny nepustí. Její odjezd je neuvěřitelně definitivní.

—14. --Vědomí, že je naprosto bezmocný, na něho působilo jako rána palicí, ale zároveň ho uklidňovalo. Nikdo ho nenutil, aby se k něčemu rozhodoval. Nemusil se dívat na zdi protějších domů a ptát se, zdali s ní chce nebo nechce žít. Tereza všechno rozhodla sama.

Šel do restaurace poobědvat. Bylo mu smutno, ale během jídla jako by se prvotní zoufalství unavilo, jako by ztratilo sílu a zbyla z něho jen melancholie. Díval se nazpět na léta, která s ní prožil a zdálo se mu, že jejich příběh se nemohl uzavřít lépe, než se uzavřel.

Kdyby byl někdo ten příběh vymyslil, nemohl by ho ukončit jinak:

Tereza za ním přišla jednoho dne, aniž ji zval. Jednoho dne stejným způsobem odešla. Přijela s jedním těžkým kufrem. S jedním těžkým kufrem odjela. Zaplatil, vyšel ven z restaurace a procházel se po ulicích naplněn melancholií, která se stávala čím dál krásnější. Měl za sebou sedm let života s Terezou a zjišťoval nyní, že ta léta jsou krásnější ve vzpomínce, než když je prožíval. Láska mezi ním a Terezou byla krásná ale i namáhavá: musil pořád něco tajit, maskovat, předstírat, napravovat, udržovat ji v dobré náladě, chlácholit, dokazovat nepřetržitě svou lásku, být obžalován jej ím žárlením, jej ím utrpením, jej ími sny, cítit se vinen, ospravedlňovat se a omlouvat. Ta námaha teď zmizela a krása zůstala.

Sobota se chýlila k večeru, procházel se poprvé sám po Curychu a vdechoval vůni své svobody. Za rohem každé ulice se skrývalo dobrodružství. Budoucnost se znovu stala tajemstvím. Vracel se mu zpět život svobodného mládence, život, o němž si byl kdysi jist, že je mu určen a že jen v něm může být takový, jaký opravdu je. Žil už sedm let přivázán k ní a každý jeho krok sledovaly její oči. Bylo to, jako by mu přivázala ke kotníkům železné koule. Jeho krok byl teď najednou mnohem lehčí. Skoro se vznášel. Ocital se v magickém poli Parmenidově: těšil se sladkou lehkostí bytí.