Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 128

"To je hrob pro Karenina?"

Neodpověděla.

Její mlčení ho dráždilo. Vybuchl: "Vyčítalas mi, že na něho myslím v minulém čase! A co děláš ty? Ty už ho chceš pohřbít!"

Obrátila se k němu zády a šla domů.

Tomáš odešel do svého pokoje a práskl za sebou dveřmi.

Tereza je otevřela a řekla: "Když myslíš jenom na sebe, tak aspoň teď bys mohl myslit na něho. Spal a probudil jsi ho. Bude zase naříkat." Věděla, že je nespravedlivá (pes nespal), věděla, že se chová jako nejvulgárnější ženská, která chce ranit a ví jak.

Tomáš přišel po špičkách do pokoje, kde ležel Karenin. Ale ona ho s ním nechtěla nechat samotného. Skláněli se k němu oba, každý z jedné strany. V tom společném pohybu nebylo smíření. Naopak. Každý z nich byl sám. Tereza se svým psem, Tomáš se svým psem.

Bojím se, že takto, rozděleni, každý sám, zůstanou s ním až do poslední chvíle.

—4. --Proč je pro Terezu tak důležité slovo idyla?

My, kteří jsme byli vychováni v mytologii Starého Zákona, bychom mohli říci, že idyla je obraz, který v nás zůstal jako vzpomínka na Ráj: Život v Ráji se nepodobal běhu v přímce, která nás vede do neznáma, nebyl dobrodružstvím. Pohyboval se v kruhu mezi známými věcmi. Jeho jednotvárnost nebyla nudou nýbrž štěstím.

Dokud žil člověk na vesnici, v přírodě, obklopen domácími zvířaty, v náručí ročních dob a jejich opakování, zůstával s ním stále alespoň odlesk té rajské idyly. Proto Tereza, když se setkala v lázeňském městě s předsedou družstva, uviděla náhle před očima obraz vesnice (vesnice, v níž nikdy nežila, kterou neznala) a byla okouzlena. Bylo to, jako by se dívala dozadu, směrem k Ráji. Adam v Ráji, když se naklonil nad studánku, nevěděl j eště, že to, co vidí, je on. Nerozuměl by Tereze, když j ako dívka stála před zrcadlem a snažila se uvidět skrze své tělo svou duši. Adam byl jako Karenin. Tereza se často bavila tím, že

ho vodila k zrcadlu. Nepoznával svůj obraz a choval se k němu s neuvěřitelným nezájmem a roztěkaností.

Přirovnání Karenina k Adamovi mne přivádí k myšlence, že v Ráji člověk nebyl dosud člověkem. Přesněji řečeno: člověk nebyl ještě vymrštěn na dráhu člověka. My už jsme dávno vymrštěni a letíme prázdnotou času, který se děje v přímce. Existuje v nás však stále tenká šňůrka, která nás připoutává k dalekému mlhavému Ráji, kde se Adam sklání nad studánku a, zcela nepodoben Narcisu, netuší, že ta bledá žlutá skvrna, která se v ní objevila, je vlastně on. Stesk po Ráji je touha člověka nebýt člověkem.

Když nacházela jako dítě matčiny vložky znečištěné menstruační krví, hnusila se jich a matku nenáviděla, že nemá dost studu, aby je skryla. Ale Karenin, který

byl fena, měl také menstruace. Přišly mu jednou za půl roku a trvaly čtrnáct dnů. Aby neznečistil byt, Tereza mu dala mezi nožky velký kus vaty a oblékla mu své staré kalhotky, které mu přivázala dlouhou stuhou důmyslně k tělu. Celých čtrnáct dní se smála jeho oblečení.

Jak to, že menstruace psa v ní vzbuzovala veselou něhu, kdežto její vlastní menstruace se jí ošklivila? Odpověď mi připadá snadná: pes nebyl nikdy vyhnán z Ráje. Karenin neví nic o dualitě těla a duše a neví, co je to hnus. Proto je s ním Tereze tak dobře a klidně. (A proto je tak nebezpečné proměnit zvíře v machinu animatu a krávu v automat na výrobu mléka: člověk tak přestřihává nit, která ho vázala k Ráji a na jeho letu prázdnotou času ho nic nebude moci zastavit ani utěšit.)