Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 11

"Nemůže to být Tolstoj," namítala Tereza, "protože je to holčička. Může to být Anna Karenina." "Nemůže to být Anna Karenina, protože takovou legrační držku nemůže mít žádná žena," řekl Tomáš. "Je to spíš Karenin. Ano, Karenin. Přesně

tak jsem ho představoval."

"Ale nenaruší to její sexualitu, když jí budeme říkat Karenin?"

"Je možné," říkal Tomáš, "že fena, kterou její páni oslovují ustavičně jako psa, bude mít lesbické sklony." Tomášova slova se podivně vyplnila. I když obvykle feny lnou více k pánům než ke svým paním, u Karenina to bylo naopak. Rozhodl se být zamilován do Terezy. Tomáš mu byl za to vděčný. Hladil ho po hlavě a říkal mu: "Děláš to dobře, Karenine. Přesně tohle jsem po tobě chtěl. Když na ni nestačím já sám, musíš mi pomoci."

Ale ani s Kareninovou pomocí se mu ji nepodařilo udělat šťastnou. Uvědomil si to asi desátého dne poté, co jeho zemi obsadily ruské tanky. Byl srpen 1968, Tomášovi telefonoval každý den z Curychu ředitel tamní nemocnice, s nímž se Tomáš sblížil kdysi na nějaké mezinárodní konferenci. Měl o Tomáše strach a nabízel mu místo.

—12. --Jestli Tomáš odmítal Švýcarovu nabídku skoro bez uvažování, bylo to kvůli Tereze. Předpokládal, že by tam nechtěla odjet. Ostatně strávila všech sedm prvních dnů okupace v jakési extázi, která se podobala téměř štěstí. Byla na ulici s fotografickým aparátem a rozdávala snímky zahraničním žurnalistům, kteří

se o ně prali. Jednou, když si počínala příliš drze a fotografovala zblízka důstojníka, který mířil revolverem na lidi, zatkli ji a nechali přes noc na ruském velitelství. Vyhrožovali jí, že ji zastřelí, ale sotva ji pustili, odešla znovu do ulic a znovu fotografovala.

Proto byl Tomáš překvapen, když mu desátého dne okupace řekla: "A proč ty vlastně nechceš odjet do Švýcarska?"

"A proč bych tam měl odjet?"

"Mají tady s tebou svoje účty."

"S kým nemají svoje účty?" mávl rukou Tomáš "Řekni mi spíš: ty bys uměla žít v

cizině?"

"A proč ne?"

"Když jsem tě viděl, jak jsi byla s to riskovat život kvůli této zemi, jak je to možné, že bys ji teď mohla opustit?"

"Od té doby, co se Dubček vrátil, všechno se změnilo," řekla Tereza. Byla to pravda: ta všeobecná euforie trvala jen prvních sedm dnů okupace. Představitelé země byli odvlečeni ruskou armádou jako zločinci, nikdo nevěděl, kde jsou, všichni se třásli o jejich život a nenávist proti Rusům omamovala lidi jako alkohol. Byla to opilá, slavnost nenávisti. Česká města byla vyzdobena tisíci ručně malovaných plakátů s posměšnými nápisy, epigramy, básněmi, karikaturami Brežněva a jeho armády, které se všichni smáli jako cirkusu analfabetů. Žádná slavnost však nemůže trvat věčně. Rusové za tím donutili zatčené státníky, aby v Moskvě podepsal jakýsi kompromis. Dubček se s ním vrátil do Prahy. četl pak do rádia svůj projev. Po šestidenním vězení byl tak zničen, že nemohl mluvit, zajíkal se, lapal po dechu, takže uprostřed jednotlivých vět byly nekonečné pauzy, které trvaly skoro půl minuty.