Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 10

Ale dalo se ještě mluvit o radosti? Už ve chvíli, kdy odcházel za některou z milenek, cítil k ní nechuť a sliboval si, že se s ní bude vidět naposledy. Měl před očima obraz Terezy a aby na ni nemyslil, musil se rychle opít. Od té doby, co poznal Terezu, nemohl se milovat s jinými ženami bez alkoholu! Ale právě dech poznamenaný alkoholem byl stopou, podle které Tereza ještě snadněji zjišťovala jeho nevěry.

Zavřela se za ním past: ve chvíli, kdy za nimi šel, ztrácel na ně chuť, ale stačilo, že byl jeden den bez nich a už vytáčel telefonní číslo, aby se s nimi sešel.

Ještě nejlépe mu bylo u Sabiny, protože věděl, že je diskrétní a že se nemusí bát prozrazení. Její ateliér ho vítal jako vzpomínka na jeho minulý život, idylický život svobodného mládence.

Snad si ani sám neuvědomoval, jak se změnil: bál se přijít pozdě domů, protože ho tam čekala Tereza. Sabina si jednou dokonce všimla, že se dívá na hodinky během milostného aktu a snaží se uspíšit jeho zakončení.

Procházela se pak nahá lenošným krokem po ateliéru, stála před rozmalovaným obrazem na štaflích a úkosem se dívala na Tomáše, jak se v rychlosti obléká. Byl už oblečen, jen jednu nohu měl bosou. Rozhlížel se kolem sebe a pak si stoupl na čtyři a hledal cosi pod stolem.

Řekla: "Když se na tebe dívám, mám pocit, že se měníš ve věčné téma mých obrazů. Setkání dvou světů. Dvojexpozice. Za siluetou Tomáše-libertina prosvítá

neuvěřitelná tvář romantického milence. Anebo naopak: skrze postavu Tristana, který nemyslí než na svou Terezu, je vidět krásný, zrazený svět libertina." Tomáš se vztyčil a poslouchal roztržitě Sabinina slova.

"Co hledáš?" zeptala se. "Ponožku."

Rozhlížela se po místnosti spolu s ním a on si znovu stoupl na čtyři a díval se pod stůl. "Nikde tu tvoje ponožka není," řekla Sabina. "Jistě jsi přišel bez ní."

"Jak bych mohl přijít bez ní," křičel Tomáš a díval se na hodinky. "Přece jsem nepřišel jen v jedné ponožce!"

"Nedá se to vyloučit. Jsi v poslední době velice roztržitý. Pořád někam spěcháš, díváš se na hodinky a pak není divu, že si zapomeneš obléci ponožku." Byl už rozhodnut obléci si botu na bosou nohu. "Venku je zima," řekla Sabina.

"Půjčím ti svou punčochu."

Podávala mu dlouhou bílou módní punčochu, háčkovanou, s velikými oky. Věděl moc dobře, že je to pomsta za to, že se díval na hodinky, když ji miloval. Někam ponožku schovala. Bylo opravdu zima, takže mu nezbývalo, než se podrobit. Odcházel domů a měl na jedné noze ponožku, na druhé nad kotníkem srolovanou bílou dámskou punčochu.

Jeho situace byla bez východiska: pro své milenky byl poznamenán potupným cejchem své lásky k Tereze, pro Terezu potupným cejchem svých dobrodružství s milenkami.

---11. --Aby zmírnil jej í trápení, oženil se s ní (mohli konečně zrušit podnájem, ve kterém už dávno nebydlela) a obstaral j í štěně.

Narodilo se feně bernardýna jeho kolegy. Otcem štěňat byl sousedův vlčák. Malé

bastardy, nikdo nechtěl a kolegovi bylo líto je zabíjet.

Tomáš vybíral mezi štěňaty a věděl, že ty, které nevybere, budou muset zemřít. Připadal si jako prezident republiky, který stoj í před čtyřmi odsouzenci na smrt a smí dát milost jen jednomu. Nakonec si vybral štěně, fenu, jejíž tělo se zdálo připomínat vlčáka a hlava patřila mamince - bernardýnovi. Donesl je Tereze. Zvedla pejska, přitiskla ho k prsům a on jí okamžitě počůral halenku. Pak pro něj hledali jméno. Tomáš chtěl, aby bylo i podle jména jasné, že pes patří Tereze a vzpomněl si na knihu, kterou tiskla pod paží, když přijela neohlášena do Prahy. Navrhl, aby štěněti říkali Tolstoj.