Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 96

"es muss sein!", ona je to jediné, na čem mu záleží. Proč ještě přemýšlí, zda má či nemá podepsat? Existuje jen jedno kritérium pro všechno jeho rozhodování: nesmí udělat nic, co by j í mohlo uškodit. Tomáš nemůže zachránit politické vězně, ale může učinit Terezu šťastnu. Ani to neumí. Ale podepíše-li petici, je skoro jisté, že za ní budou chodit fízlové ještě častěji a jí se budou ještě více třást ruce.

Řekl: "Je mnohem důležitější vyhrabat ze země zakopanou vránu, než posílat petice prezidentovi."

Věděl, že věta je nesrozumitelná, ale líbila se mu o to víc. Prožíval chvíli jakéhosi náhlého a nečekaného opojení. Bylo to stejné černé opojení, jako když

kdysi slavnostně oznamoval své ženě, že už nikdy nechce vidět ji ani svého syna. Bylo to stejné černé opojení, jako když házel do schránky dopis, v němž se provždy zříkal lékařského povolání. Nebyl si vůbec jist, zda jedná správně, ale byl si jist, že jedná tak, jak chce jednat.

Řekl: "Nezlobte se. Nepodepíšu."

—15. --Za několik dnů se již mohl dočíst o petici ve všech novinách. Nikde se ovšem nepsalo o tom, že to byla zdvořilá žádost, která se přimlouvala za politické vězně a žádala jejich propuštění. Žádné noviny neocitovaly jedinou větu z toho krátkého textu. Místo toho mluvily dlouze, nejasně a výhrůžně o jakémsi protistátním provolání, které se mělo stát základem k novému boji proti socialismu. Jmenovaly ty, kteří text podepsali, a doprovázely jejich jména pomluvami a útoky, z nichž chodil Tomášovi mráz po zádech. Zajisté, dalo se to předpokládat. V té době jakákoli veřejná akce (schůze, petice, pouliční shromáždění) pokud nebyla organisována komunistickou stranou, byla automaticky považována za nezákonnou a znamenala nebezpečí pro ty, kdo se jí zúčastnili. Všichni to věděli. Ale snad o to víc ho mrzelo, že petici nepodepsal. Proč ji vlastně nepodepsal? Neumí si už ani pořádně vybavit motivy svého rozhodnutí.

A zase ho vidím tak, jak se mi zjevil na samém počátku románu. Stojí u okna a dívá se přes dvůr na protěj ší zdi činžáků.

To je obraz, z kterého se narodil. Jak jsem již řekl, postavy se nerodí jako živí lidé z těla matky nýbrž z jedné situace, věty, metafory, v níž jako v oříšku je uložena nějaká základní lidská možnost, o níž si autor myslí, že ji ještě nikdo neobjevil anebo o ní nikdo nic podstatného neřekl. Ale což neplatí, že autor nemůže mluvit než sám o sobě?

Dívat se bezmocně přes dvůr a nevědět do dělat; slyšet urputné kručení vlastního břicha ve chvíli milostného dojetí; zrazovat a nemoci se zastavit na krásné

cestě zrad; zvedat pěst v zástupu Velkého Pochodu; exhibovat svůj vtip před tajnými mikrofony policie; všechny ty situace jsem poznal a sám zažil a přece z žádné z nich nevyrostla postava, kterou jsem j á sám se svým curriculum vitae. Postavy mého románu jsou moje vlastní možnosti, které se neuskutečnily. Proto je mám všechny stejně rád a všechny mě stejně děsí: každá z nich překročila nějakou hranici, kterou jsem j á sám jen obcházel. Právě ta překročená hranice (hranice, za kterou končí moje já) mě přitahuje. Teprve za ní začíná tajemství, na které se ptá román. Román není konfesí autora, ale zkoumáním toho, co je lidský život v pasti, kterou se stal svět. Ale dosti. Vraťme se k Tomášovi. Je sám v bytě a dívá se přes dvůr na špinavou stěnu protěj šího činžáku. Cítí