Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 94

Tomáš potom řekl: "Dobře. Rozmyslím si to. Mohli bychom se vidět někdy v příštích dnech?"

"Vždycky mi udělá radost se s vámi vidět," řekl redaktor, "ale pro tuto petici by už bylo pozdě. Chceme ji zítra zanést prezidentovi."

"Zítra?" Tomáš si vzpomněl, jak mu obtloustlý policista podal papír s napsaným textem,

kde měl denuncovat právě tohoto vysokého muže s velkou bradou. Všichni ho nutí, aby podepisoval texty, které sám nenapsal.

Syn řekl: "Tady přece není nic k rozmýšlení."

Slova byla agresivní, ale tón byl téměř prosebný. Dívali se teď sobě do očí a Tomáš si všiml, že syn při soustředěném pohledu mírně nadzvedává levou část horního rtu. Znal tuto grimasu ze své vlastní tváře, když si ji soustředěně

prohlížel v zrcadle a kontroloval, zda je dobře oholená. Nemohl se ubránit pocitu jakési nevolnosti, když ji teď viděl na cizí tváři. Když žijí rodiče s dětmi od dětství, tak si na takovou podobnost zvyknou, připadá jim banální a pokud si ji čas od času uvědomí, může se jim zdát zábavná. Ale Tomáš mluvil se svým synem poprvé v životě! Nebyl zvyklý sedět proti vlastnímu zkřivenému rtu!

Představte si, že by vám amputovali ruku a transplantovali ji na jiného člověka. Ten člověk by pak seděl proti vám a tou rukou gestikuloval ve vaší těsné

blízkosti. Dívali byste se na tu ruku jako na strašidlo. Přes to, že by to byla vaše důvěrně známá vlastní ruka, měli byste hrůzu z toho, že se vás dotkne!

Syn pokračoval: "Jsi přece na straně těch, kdo jsou pronásledováni!" Celou dobu Tomáš myslil na to, zda mu bude syn vykat či tykat. Až dosud formuloval věty tak, aby se volbě vyhnul. Teď se konečně rozhodl. Tykal mu a Tomáš si byl najednou jist, že v této scéně nejde o amnestii politických vězňů

ale o syna: jestli podepíše, jejich dva osudy se spojí a Tomáš bude více méně donucen se s ním sblížit. Jestli nepodepíše, jejich vztahy zůstanou nulové jako doposud, avšak tentokrát už ne z jeho vůle, nýbrž z vůle jeho syna, který se zřekne otce pro jeho zbabělost. Byl v situaci šachisty, který nemá žádný tah, kterým by unikl porážce a musí vzdát hru. Je to stejně úplně jedno, zda podepíše nebo ne. Nezmění to nic ani na jeho osudu ani na osudu politických vězňů.

"Dejte to sem," řekl a vzal papír.

—14. --Jako by ho chtěl odměnit za jeho rozhodnutí, redaktor řekl: "O Oidipovi jste to moc pěkně napsal."

Syn mu podával pero a dodal: "Některé myšlenky jsou jako atentát." Pochvala, kterou vyslovil redaktor, ho potěšila, ale metafora, které užil syn, mu připadala nadsazená a nemístná. Řekl: "Bohužel ten atentát zasáhl jenom mne. Dík tomu článku už nemohu operovat své pacienty."

Znělo to chladně a skoro nepřátelsky.

Zřejmě aby odstranil tu malou dizonanci, redaktor řekl (a bylo to, jako by se omlouval): "Ale váš článek pomohl mnoha lidem!" Pod slovy "pomáhat lidem" si Tomáš už od dětství uměl představit jen jedinou činnost: lékařství. Že nějaký článek pomohl lidem? Co mu ti dva lidé chtěj í namluvit? Zredukovali jeho život na jednu malou myšlenku o Oidipovi a vlastně na něco ještě menšího: na jedno primitivní "ne!", které řekl do tváře režimu. Řekl (a jeho hlas zněl stále stejně chladně, i když si to asi neuvědomoval):