Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 92

"Krásná kresba. Pamatuju si ji," řekl Tomáš.

Redaktor se usmál: "Doufejme, že nás ten rudoarmějec neposlouchá, co si říkáme." Pak dodal vážným tónem: "Aby vám bylo všechno jasné, pane doktore. Tohle není

můj byt. Je to byt přítele. Není tedy jisté, že nás policie v této chvíli odposlouchává. Je to jen možné. Kdybych vás byl pozval k sobě, bylo by to jisté."

Pak pokračoval zase lehčím tónem: "Ale já vycházím z toho, že nemáme co tajit před nikým. Ostatně představte si tu výhodu pro české historiky jednou v budoucnosti! Najdou v policejních archívech nahraný život všech českých intelektuálů! Víte, jaká je to námaha pro historika literatury představit si in concreto sexuální život třeba Voltaira nebo Balzaca nebo Tolstého? U českých spisovatelů nebudou žádné pochybnosti. Všechno je nahráno. Každý vzdech." Potom se obrátil k imaginárním mikrofonům ve zdi a řekl hlasitěji: "Pánové, jako vždycky při podobné příležitosti vás chci povzbudit ve vaší práci a poděkovat vám jménem svým

jménem příštích historiků."

Všichni tři se chvíli smáli a redaktor se pak rozhovořil o tom, jak byl jeho týdeník zakázán, co dělá kreslíř, který vymyslil tu karikaturu, a co dělaj í

ostatní čeští malíři, filozofové, spisovatelé. Po ruské invazi byli všichni zbaveni práce a stali se z nich umývači oken, hlídači parkovišť, noční vrátní, topiči veřejných budov a v nejlepším, téměř protekčním případě, taxíkáři. Nebylo to nezajímavé, co redaktor říkal, ale Tomáš nebyl s to se na to soustředit. Myslil na svého syna. Vzpomněl si, že ho už několik měsíců potkává

na ulici. Zřejmě to nebylo náhodou. Překvapilo ho, že ho teď vidí ve společnosti pronásledovaného redaktora. Tomášova první žena byla ortodoxní komunistka a Tomáš automaticky předpokládal, že syn je pod jejím vlivem. Nevěděl o něm nic. Mohl se ho teď ovšem zeptat přímo, jaké jsou jeho vztahy s matkou, ale zdálo se mu to netaktní v přítomnosti cizího člověka.

Konečně přešel redaktor k jádru věci. Řekl, že je čím dál více lidí ve vězení jen proto, že zastávají svůj názor, a uzavřel svůj výklad slovy: "A tak jsme si řekli, že by se mělo něco udělat."

"Co chcete udělat?" ptal se Tomáš.

té chvíli promluvil jeho syn. Bylo to poprvé, co ho slyšel mluvit. Zjistil překvapen, že

koktá.

"Máme zprávy," říkal, "že se s politickými vězni špatně zachází. Stav některých z nich je opravdu kritický. Tak jsme si řekli, že by bylo dobré napsat petici, kterou by podepsali nejvýznamnější čeští intelektuálové, jejichž jména mají ještě nějakou váhu."

Ne, nebylo to koktání, spíš jen mírné zajíkání, které zpomalovalo proud jeho řeči, takže každé slovo, které vyslovil, bylo proti jeho vůli zdůrazněno a podrženo. Uvědomoval si to zřejmě a jeho tváře, které před chvílí zbledly, byly zase rudé.