Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 90

Slovem ne-láska nechci říci, že by měl k té dívce cynický vztah, že by v ní, jak se říká, neuznával než sexuální objekt: naopak, měl ji rád jako přítelkyni, vážil si jej í povahy a inteligence, byl ochoten jí pomoci kdykoli by to potřebovala. To nebyl on, kdo se k ní choval špatně, špatně se k ní chovala jeho paměť, která ji sama bez jeho přičinění vyloučila ze sféry lásky. Zdá se, jako by existovala v mozku zcela zvláštní oblast, kterou by bylo možno nazvat poetickou pamětí a která zaznamenává to, co nás okouzlilo, dojalo, co učinilo náš život krásným. Od té doby, co se poznal s Terezou, žádná žena neměla právo otisknout se v této části mozku ani nejprchavější stopou. Tereza okupovala despoticky jeho poetickou paměť a zametla v ní stopy jiných žen. Nebylo to spravedlivé, protože například dívka, s kterou se miloval na koberci za bouřky, nebyla o nic méně hodna poezie než Tereza. Křičela na něho:

"Zavři oči, tiskni mi boky, drž mě pevně!"; nesnášela, že má Tomáš při milování otevřené oči, soustředěné a pozorující, a že jeho tělo, mírně nad ní nadzvednuté, se netiskne k její kůži. Nechtěla, aby ji studoval. Chtěla ho strhnout do proudu okouzlení, do něhož se nedá vstoupit než se zavřenýma očima. Proto si odmítla stoupnout na čtyři, protože v takové pozici se jejich těla vůbec nedotýkala a on ji mohl vidět takřka z půlmetrového odstupu. Nenáviděla ten odstup, chtěla s ním splynout. Proto mu tvrdila umíněně do očí, že neměla rozkoš, i když celý koberec byl mokrý od jejího orgasmu: "nehledám rozkoš," říkala, " hledám štěstí a rozkoš bez štěstí není rozkoš." Jinými slovy, bušila na bránu jeho poetické paměti. Ale brána byla zavřena. V poetické paměti nebylo pro ni místa. Bylo pro ni místo jen na koberci.

Jeho dobrodružství s Terezou začalo přesně tam, kde dobrodružství s jinými ženami končilo. Odehrávalo se na druhé straně imperativu, který ho hnal za dobýváním žen. Nechtěl na Tereze nic odhalovat. Dostal ji odhalenu. Miloval se s ní dříve, než stačil vzít do ruky svůj imaginární skalpel, j ímž otvíral ležící

tělo světa. Ještě dříve, než se stačil ptát, jaká bude, až se budou milovat, už

ji miloval.

Příběh lásky začal až potom: dostala horečku a on ji nemohl poslat domů jako jiné ženy. Klečel u jej ího lůžka a napadlo ho, že mu ji někdo poslal po vodě v ošatce. Řekl jsem již, že metafory jsou nebezpečné. Láska začíná metaforou. Jinak řečeno: láska začíná ve chvíli, kdy se žena vepíše svým prvním slovem do naší poetické paměti.

—13. --Před několika lety se mu znovu zapsala do mysli: vracela se ráno jako vždycky domů s mlékem a když j í otevřel, tiskla k prsoum vránu zahalenou do rudé šály. Cikánky takhle drží v náručí své děti. Nikdy to nezapomene: obrovský žalující zobák vrány vedle její tváře.

Našla ji zakopanou do země. Tak to kdysi dělali kozáci se zajatými nepřáteli.

"To udělaly děti," řekla a bylo v té větě nejenom pouhé konstatování, ale i nenadálá štítivost vůči lidem. Vzpomněl si, jak mu nedávno řekla: "Začínám ti být vděčna, že jsi nikdy nechtěl mít děti."