Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 82

Tím, že dal policii naději, že sám nějaký text napíše, získal čas. Hned nazítří podal písemnou výpověď z místa. Předpokládal (správně), že ve chvíli, kdy dobrovolně sestoupí na nejnižší místo společenského žebříčku (kam v té době

sestoupily ostatně tisíce intelektuálů z jiných oborů), policie nad ním ztratí moc a přestane se o něho zajímat. Za takových okolností už nebudou moci žádný text s jeho prohlášením otisknout, protože by to bylo naprosto nevěrohodné. Hanebná veřejná prohlášení jsou totiž vždycky spjata s postupem a nikoli s pádem podepsaných.

Lékaři jsou však v Čechách státní zaměstnanci a stát je ze svých služeb může propustit a nemusí. Úředník, se kterým Tomáš jednal o své výpovědi, ho znal podle jména a vážil si ho. Přemlouval ho, aby své místo neopouštěl. Tomáš si náhle uvědomil, že vůbec není jisté, že se rozhodl správně. Ale cítil se už

vázán ke svému rozhodnutí jakýmsi slibem věrnosti a stál na svém. A tak se stal umývačem oken.

—7. --Když odjížděl před lety z Curychu do Prahy, Tomáš si tiše říkal "es muss sein!" a

myslil přitom na svou lásku k Tereze. Ale už téhož dne v noci začal pochybovat, zda to opravdu musilo být: uvědomil si, že ho k Tereze dovedl jen řetěz směšných náhod, které se mu udály před sedmi lety (ischias jeho šéfa byl na jejich počátku) a že jen díky nim se nyní vrací do klece, z níž nebude úniku. Znamená to, že v jeho životě žádné "es muss sein!", žádná velká nutnost nebyla?

Myslím, že přece jen byla. Nebyla to láska, bylo to povolání. K lékařství ho nepřivedla ani náhoda, ani rozumový kalkul, nýbrž hluboká vnitřní touha. Pokud je vůbec možné lidi dělit do nějakých kategorií, pak tedy podle těchto hlubokých tužeb, které je orientuj í k té či oné celoživotní činnosti. Každý

Francouz je jiný. Ale všichni herci na celém světě se sobě podobají, v Paříži, v Praze, i v posledním okresním divadle. Herec je ten, kdo od dětství souhlasí, aby se celý život vystavoval anonymnímu publiku. Bez tohoto základního souhlasu, který nemá nic co dělat s talentem, který je něčím hlubším než talent, se nemůže stát hercem. Podobně lékař je ten, kdo souhlasí, že se bude celý život a do všech důsledků obírat lidskými těly. Tento základní souhlas (a nikoli talent a zručnost) mu umožňuj í, aby v prvním ročníku vstoupil do pitevního sálu a o šest let později byl lékařem.

Chirurgie dovádí základní imperativ lékařského povolání až k extrémní hranici, kde se lidské dotýká božského. Když uhodíte někoho obuškem silně po hlavě, skácí

se a přestane navždycky dýchat. Jednou by však stejně přestal dýchat. Taková vražda jen o málo předejde, co by Bůh o něco později zařídil sám. Bůh, dá se předpokládat, počítal s vraždou, ale nepočítal s chirurgií. Netušil, že se někdo opováží vstrčit ruku dovnitř mechanismu, který on vymyslil, zahalil pečlivě do kůže, zapečetil a uzavřel před očima člověka. Když Tomáš poprvé nasadil skalpel na kůži může spícího v narkóze a potom rozhodným gestem tu kůži proťal a rozparoval rovným a přesným tahem (jako by to byl kus neživé látky, kabát, sukně, záclona), zažil krátký ale intenzivní pocit svatokrádeže. Ale právě to ho přitahovalo! To bylo to "es muss sein!" hluboce v něm zakořeněné, ke kterému ho nedovedla žádná náhoda, žádný primářův ischias, nic vnějšího. Ale jak je tedy možné, že se něčeho tak hlubokého zbavil tak rychle, energicky a lehce?