Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 79

Милан Кундера

"Já s vámi souhlasím," řekl Tomáš.

Byla krátká pauza a muž z ministerstva pak řekl zarmouceným hlasem: "Ale řekněte mi, pane doktore, vy si skutečně myslíte, že by se měly komunistům vypíchat oči?

Nezdá se vám divné, že to říkáte právě vy, který jste už tolika lidem vrátil zdraví?"

"To je přece úplný nesmysl," bránil se Tomáš. "Přečtěte si přesně, co jsem napsal."

"Já jsem to četl," řekl muž z ministerstva vnitra hlasem, který chtěl být velice smutný.

"A napsal jsem snad, že se mají komunistům vypíchat oči?"

"Všichni to tak pochopili," říkal muž z ministerstva a jeho hlas byl čím dál smutnější. "Kdybyste četl ten text celý, jak jsem ho napsal, nemohlo by vás to napadnout. Vyšel trochu zkrácen."

"Cože?" zbystřil sluch muž z ministerstva. "Oni nepublikovali váš text tak, jak jste ho napsal?"

"Zkrátili ho."

"Hodně?"

"Asi o třetinu."

Muž z ministerstva se zdál být upřímně pohoršen: "To ovšem nebyla čestná hra z jejich

strany."

Tomáš pokrčil rameny.

"Měl jste se ohradit! Měl jste okamžitě žádat opravu!"

"Vždyť vzápětí nato přišli Rusové. Měli jsme všichni jiné starosti," řekl Tomáš.

"Proč si mají o vás lidé myslit, že jste vy, lékař, chtěl, aby někdo bral lidem zrak?" "Prosím vás, ten můj článek byl otištěn někde vzadu mezi dopisy. Nikdo si ho ani nevšiml. Právě jen ruská ambasáda, které přišel vhod."

"Neříkejte to, pane doktore! Sám jsem mluvil s mnoha lidmi, kteří o vašem článku mluvili a divili se, že jste ho mohl napsat. Ale teď jsou mi věci mnohem jasnější, když jste mi vysvětlil, že článek nevyšel tak, jak jste ho napsal. To oni vás k němu vyzvali?"

"Ne," řekl Tomáš, "sám jsem jim ho poslal."

"Vy se s těmi lidmi znáte?"

"S kterými?"

"Co otiskli váš článek."

"Ne."

"Nikdy jste s nimi nemluvil?"

"Jednou mne pozvali do redakce."

"Proč?"

"Kvůli tomu článku."

"A s kým jste mluvil?"

"S nějakým redaktorem."

"Jak se jmenoval?"

Teď teprve Tomáš pochopil, že je vyslýchán. Zdálo se mu najednou, že může každým slovem uvést někoho do nebezpečí. Znal ovšem jméno toho redaktora, ale zapřel to: "Nevím." "Ale pane doktore," řekl muž tónem plným pohoršení nad Tomášovou neupřímností: "přece se vám představil!"

Je to tragikomické, jak právě naše dobrá výchova se stala spojencem policie. Neumíme lhát. Imperativ "mluv pravdu!", který nám vštěpovala maminka a tatínek, účinkuje tak automaticky, že se stydíme za svou lež i před policajtem, který nás vyslýchá. Je pro nás jednodušší hádat se s ním, urážet ho (což nemá vůbec žádný

smysl) než mu lhát do očí (což je to jediné, co máme dělat). Když mu muž z ministerstva vytkl neupřímnost, Tomáš si připadal málem vinen; musil překonávat jakousi zábranu, aby trval dále na své lži: "Asi se mi představil," řekl, "ale protože mi jeho jméno nic neříkalo, hned jsem ho zapomněl."

"Jak vypadal?"

Redaktor, s nímž tehdy jednal, byl malý a měl krátce na ježka ostříhané světlé vlasy. Tomáš se snažil volit údaje právě opačné: "Byl vysoký. Měl dlouhé černé vlasy."

"Aha," řekl muž z ministerstva, "a velkou bradu!"

"Ano," řekl Tomáš.

"Trochu schýlený."