Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 72

Zdálo se to být náhle až příliš jasné. Chtějí-li ji chytit do pasti, nestačí jim pouhé svědectví inženýra. Potřebuj í důkaz, který je nepopiratelný. Během té

podezřele dlouhé doby inženýr instaloval v předsíni kameru. Anebo, což je pravděpodobněj ší, pustil někoho dovnitř, kdo byl ozbrojen fotografickým aparátem a fotografoval je pak, skryt za záclonou.

Ještě před pár týdny se vysmívala Procházkovi, který nevěděl, že žije v koncentračním táboře, kde žádné soukromí neexistuje. A co ona? Když opustila matčinu domácnost, myslila si, bláhová, že se stala jednou provždy pánem svého soukromí. Ale matčina domácnost se roztahuje do celého světa a natahuje po ní

ruce. Tereza jí nikde neunikne.

Scházeli po schodech mezi zahradami k náměstí, kde nechali auto.

"Co je ti?" zeptal se Tomáš.

Dřív, než mu stačila odpovědět, někdo Tomáše pozdravil.

—27. --Byl to padesátník s ošlehanou tváří, venkovan, kterého Tomáš kdysi operoval. Posílali ho od té doby každý rok na léčení do těchto lázní. Pozval Tomáše a Terezu na skleničku vína. Jelikož v Čechách je psům vstup do veřejných místností

zakázán, šla dát Tereza Karenina do auta a muži si zatím usedli v kavárně. Když se k nim vrátila, venkovan říkal: "U nás je klid. Zvolili mne dokonce před dvěma lety předsedou družstva."

"Gratuluju," řekl Tomáš.

"To víte, venkov. Lidé odtud utíkaj í. Ti nahoře musí být rádi, že tam někdo chce vůbec zůstat. Nás vyhazovat z práce nemůžou."

"To by bylo ideální místo pro nás," řekla Tereza.

"Nudila byste se tam, mladá paní. Tam nic není. Tam není vůbec nic." Tereza se dívala do ošlehané tváře zemědělce. Byl j í velmi milý. Po tak strašně

dlouhé době jí zas byl konečně někdo milý! Vybavil se jí před očima obraz venkova: vesnice s věží kostela, pole, lesy, zajíc, který běží v brázdě, myslivec se zeleným kloboukem. Nikdy nežila na venkově. Ten obraz měla v sobě

jen z vyprávění. Nebo z četby. Anebo ho vtiskli do jejího podvědomí nějací dalecí předkové. Přesto však ten obraz byl v ní, jasný a zřetelný jako fotografie prababičky v rodinném albu nebo jako stará rytina.

"Máte ještě potíže?" ptal se Tomáš.

Zemědělec ukázal místo vzadu na krku, kde je lebka napojena na páteř. "Tady mám občas bolesti."

Aniž se zvedl ze židle, ohmatal mu Tomáš rukou to místo a ještě chvíli svého bývalého pacienta vyslýchal. Pak řekl: "Já už nemám právo předpisovat léky. Ale řekněte svému lékaři doma, že jste se mnou mluvil a že vám doporučuju užívat tohle." Vytáhl z náprsní tašky blok papíru a vytrhl z něho list: Napsal tam velkými písmeny jméno léku.

—28. --Jeli nazpátek k Praze.

Tereza myslila na fotografii, na níž je její nahé tělo v objetí s inženýrem. Utěšovala se: i když taková fotografie existuje, Tomáš ji nikdy neuvidí. Ta fotografie má pro ně cenu jen proto, že budou moci jej í pomocí Terezu vydírat. Ve chvíli, kdy by ji poslali Tomášovi, fotografie by se pro ně stala rázem bezcenná.

Ale co když policie mezitím usoudí, že Tereza pro ně nemá žádný význam? V tom případě se fotografie pro ně stane pouhým předmětem zábavy a nikdo pak nebude moci zabránit, aby ji někdo z nich, třeba jen pro své pobavení, nedal do obálky a neposlal na Tomášovu adresu. Co by se stalo, kdyby takovou fotografii Tomáš dostal? Vyhnal by ji od sebe?