Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 73

Možná že ne. Asi že ne. Ale křehká stavba jejich lásky by se docela zhroutila. Neboť ta stavba stoj í na jej í věrnosti jako na jediném sloupu a lásky jsou jako impéria: když zanikne myšlenka, na níž byly založeny, zajdou i ony. Měla před očima obraz: zajíc běžící brázdou, myslivec se zeleným kloboukem a věž

kostela nad lesem. Chtěla Tomášovi říci, že by měli odejít z Prahy. Odejít pryč

od dětí, které zakopávají za živa do země vrány, pryč od fízlů, pryč od dívek ozbrojených deštníky. Chtěla mu říci, že by měli odejít na venkov. Že je to jediná cesta spásy.

Obrátila k němu hlavu. Ale Tomáš mlčel a díval se na silnici před sebe. Neuměla překlenout plot ticha, který byl mezi nimi. Bylo jí jako tehdy, když se vracela dolů z Petřína. Cítila tíseň v žaludku a chtělo se jí zvracet. Měla z Tomáše strach. Byl pro ni příliš silný a ona byla příliš slabá. Dával jí rozkazy, kterým nerozuměla. Snažila se je vyplnit, ale neuměla to. Chtěla se vrátit zpátky na Petřín a požádat muže s puškou, aby si směla uvázat kolem očí stuhu a opřít se o kmen kaštanu. Chtělo se j í zemřít.

---29. --Vzbudila se a zjistila, že je sama doma.

Vyšla na ulici a šla k nábřeží. Chtěla vidět Vltavu. Chtěla stanout na břehu a dlouho se dívat do vln, protože pohled na tekoucí vodu uklidňuje a léčí. Řeka teče od věků do věků a lidské příběhy se dějí na břehu. Dějí se, aby byly zítra zapomenuty a řeka tekla dál.

Opřela se o zábradlí a dívala se dolů. Bylo to na periferii Prahy, Vltava už protekla městem, měla za sebou slávu Hradčan a kostelů, byla jak herečka po představení, unavená a zamyšlená. Tekla mezi špinavými břehy zakončenými ploty a zdmi, za nimiž byly fabriky a opuštěná hřiště.

Dívala se dlouze do vody, která se tu zdála být smutnější a tmavší, a tu najednou uviděla uprostřed řeky jakýsi předmět, červený předmět, ano, byla to lavička. Dřevěná lavička na kovových nožkách, jakých je plno v pražských parcích. Plula pomalu středem Vltavy. A za ní další lavička. A další a další a teď teprve Tereza vidí, že z města odplouvají po vodě lavičky z pražských parků, je jich mnoho, je jich čím dál víc, pluj í po vodě jako na podzim listí, které

voda odnáší z lesů, jsou červené, jsou žluté, jsou modré. Ohlédla se za sebe, jako by se chtěla zeptat lidí, co to znamená. Proč

odplouvají po vodě lavičky z pražských parků? Ale všichni šli kolem lhostejně a bylo jim úplně jedno, že nějaká řeka teče od věků do věků středem jejich pomíjivého města.

Zadívala se znovu na řeku. Bylo jí nesmírně smutno. Chápala, že to, co vidí, je loučení. Hlavní část laviček zmizela z jejího dohledu a objevilo se ještě několik posledních opožděnců, ještě jedna žlutá lavička a potom ještě jedna, modrá, poslední.

ČÁST PÁTÁ - Lehkost a tíha