Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 20

A ještě něco ho povyšovalo: měl na stole otevřenou knihu. V této hospodě ještě nikdy nikdo na stole knihu neotevřel. Kniha byla pro Terezu poznávacím znamením tajného bratrstva. Proti světu hrubosti, který ji obklopoval, měla totiž jen jedinou zbraň: knihy, které si půj čovala v městské knihovně; zejména romány: přečetla jich spoustu od Fieldinga až po Thomase Manna. Poskytovaly j í možnost imaginárního útěku ze života, který ji neuspokojoval, ale měly pro ni význam i jako věc: ráda se s nimi procházela po ulici držíc je po paží. Měly pro ni stejný význam jako elegantní hůl pro dandyho z minulého století. Odlišovaly ji od jiných.

(Přirovnání knihy k elegantní holi dandyho není úplně přesné. Hůl dandyho nejen odlišovala, ale činila ho moderním a módním. Kniha Terezu odlišovala, ale činila ji staromódní. Byla ovšem příliš mladá, než aby si mohla na sobě uvědomit vlastní staromódnost. Mladíci, kteří se procházeli kolem ní s hlučícími tranzistory v ruce, j í připadali hloupí. Unikalo j í, že jsou moderní.) Ten, kdo ji oslovil, byl tedy zároveň cizinec i člen tajného bratrstva. Oslovil ji vlídným

hlasem a Tereza cítila, jak se jej í duše dere na povrch všemi tepnami cévami i póry, aby se mu ukázala.

—9. --Když se Tomáš vrátil z Curychu do Prahy, přepadl ho pocit nevolnosti z myšlenky, že jeho setkání s Terezou bylo způsobeno šesti nepravděpodobnými náhodami. Ale není událost právě naopak o to významnější a privilegovanější, oč více náhod je k ní zapotřebí? Jen náhoda se nám může jevit jako poselství. To, co se děje nutně, co je očekávané, co se opakuje každý den, je němé. Jen náhoda k nám promlouvá. Snažíme se v ní číst jako čtou cikánky z obrazců, které vytvoří

sedlina kávy na dně šálku.

Tomáš se zjevil Tereze v její restauraci jako absolutní náhoda. Seděl u stolu nad otevřenou knihou. Zvedl oči k Tereze a usmál se: "Jeden koňak." V té chvíli zněla z rádia hudba. Tereza šla do výčepu pro koňak a otočila knoflíkem přijímače, aby zněla ještě silněji. Poznala Beethovena. Znala ho od doby, co přijelo do jejich města kvarteto z Prahy. Tereza (která, jak víme, toužila po něčem "vyšším") šla na koncert. Sál byl prázdný. Spolu s ní v něm byl jen místní lékárník a jeho žena. Bylo tedy na pódiu kvarteto muzikantů a v sále trio posluchačů, ale hudebníci byli tak milí, že nezrušili koncert a hráli celý

večer jen pro ně poslední tři Beethovenova kvarteta.

Lékárník pak pozval hudebníky na večeři a neznámou posluchačku požádal, aby šla s nimi. Beethoven se od té doby stal obrazem světa na druhé straně, světa, po němž toužila. Když nesla z výčepu koňak pro Tomáše, snažila se číst v té náhodě: jak je to možné, že právě teď, když nese koňak tomu neznámému muži, který se j í líbí, slyší Beethovena?

Nikoli nutnost, ale náhoda je plna kouzel. Má-li být láska nezapomenutelná, musí se k ní od první chvíle slétat náhody jak ptáci na ramena Františka z Assissi.

—10. --Volal ji, že chce platit. Zavíral knihu (poznávací znamení tajného bratrstva) a ona se ho chtěla zeptat, co čte.